Žít nebo nežít

Nebezpečí tragické mentality

Všimli jste si někdy, kolik si každý najde výmluv proto, že nebude jednat v obraně planety? Jistě, všichni máme nějaké pochůzky a přijímáme e-maily a my všichni potřebujeme čas na uklidnění a problémy jsou tak velké a [DOPLŇTE SI SVOU OBLÍBENOU VÝMLUVU]. Ale v poslední době jsem se setkal s mimořádně frustrující výmluvou pro nečinnost lidí: říkají, že je již příliš pozdě, že máme již za sebou spoustu kritických bodů z hlediska globálního oteplování a to zejména z důvodů prodlevy mezi emisemi oxidu uhličitého a zvýšením teploty, jsme již odsouzeni, tak proč s tím bojovat?

Toto pseudotragické pózování mě rozčiluje. Co mě rozčiluje ještě víc je to, že tento způsob myšlení se stal tak známý. Setkávám se s ním po celou dobu. Doslova v době, kdy jsem dopsal tuto větu – to si nevymýšlím – jsem obdržel e-mail, který říká, “Řešení jsou nedostatečná, zbytečná a přichází příliš pozdě. Bylo by lepší pro lidi, kdyby se s tím vyrovnali, namísto tahanice o poslední zoufalé úsilí… Stejně jako lidé mluví o ropném zlomu a vrcholu civilizace, jsme vrcholem života. Tři miliardy let sinic, 500 milionů stále složitějších forem života a třešnička na dortu v podobě velmi inteligentních lidských bytostí. Lidé jsou ukázkou toho, že inteligentní život je neudržitelný, možná spouští sestup složitosti života a vrátí planetu k její bakteriální minulosti.” A když jsem dokončil vložení této citace do toho odstavce, dostal ještě jeden takový e-mail.

Představa, že lidé jsou vrcholnou formou života (a všichni ostatní jen pozadí) vede k pocitu privilegia, což vede ke krutosti vůči těm, kteří jsou považováni za méně než vrcholnou formu života. A vůbec, jaký druh vrcholové formy života by vědomě ničil své životní prostředí a poté rozpřáhl ruce odevzdaně, když je boj proti destrukci zvláště důležitý?

Nejsem přesvědčen o tom, že lidé jsou obzvláště inteligentnější než papoušci, chobotnice, lososi, stromy, řeky, kameny, aj., ale přesto, že jste přesvědčeni, že lidé jsou inteligentnější, nic to nemění na skutečnosti, že indiáni kmene Tolowa žili, kde nyní žiji, po 12 500 let, a to aniž by to zde zničili. Nerad bych se pokoušel argumentovat tím, že Tolowa nezničili zemi, poněvadž nebyli dost inteligentní k tomu, aby tak učinili.

Ale je zde další bod, na něhož chci poukázat, který má co do činění s touto tragickou pózou. Ve své knize The Comedy of Survival (Komedie přežití) Joseph Meeker poukazuje na to, že lidské kultury v průběhu věků vytvořili komedie, ale pouze civilizace vytvořila žánr tragédie. Ve skutečnosti, můžete snadno říct, že tragickou chybou je tato kultura. Tragická chyba, asi si vzpomínáte, je chyba v charakteru protagonistů, který mu nebo ji přináší zničení. Chyba by mohla být nerozhodnost, arogance, žárlivost, atd. Důležité je, že charakter není schopen nebo ochoten prozkoumat a překonat tuto chybu, a přinejmenším podle mě, to je to, a ne vada sama o sobě, která vede k pádu. Tragédie předpokládá nevyhnutelnost, která je předpokladem volby. Jak jedna definice říká, “Tragické chování předpokládá, že změna není možná a bude hájit tuto domněnku až do smrti:”

Klasická tragédie ve stylu Hamlet nebo Othello je více frustrací, než katarzí. Míním tím, že pokud vás vaše chování vede ke krachu a lidi kolem vás, proč své jednání jednoduše nezměníte? Proč se držet pevně vad charakteru, které vás zabíjí a ty, které milujete? Tragický “hrdina” si uvědomí svou osudnou chybu, až když je příliš pozdě. Já se mnohem více zajímám o zastavení tragédie, než bude příliš pozdě, než sympatií nebo empatií pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí změnit své destruktivní chování. Co je horší na tomto příběhu člověk-kultura-jako-tragický-hrdina je, že chyba není tak sprostá jako nenasytnost, chtíč, žárlivost nebo dokonce nerozhodnost. Spíše, tragickou chybu, jíž tato kultura připisuje sobě je inteligence. Jsme jednoduše příliš chytří na to, aby mohl život na této planetě pokračovat. A samozřejmě nejsme schopni změny, takže se nedá nic dělat. Rozplač se, shoď oponu.

Za prvé, předpoklad, že inteligence je za vraždou planety, je nepřesný a absurdní. Za druhé, vražda planety je výsledkem chování, které lze změnit a infrastruktur, které mohou být zničeny. Na tom není nic nevyhnutelného. Nedomnívám se, že globální oteplování dosáhlo konečného bodu zvratu. Stále je zde mnoho možností, které můžete zkusit, včetně odstranění průmyslu. Někteří lidé jako James Lovelock (který předpovídá, že dokonce jednadvacátého století, “miliardy z nás zemřou a několik chovných párů lidí, které přežijí, budou v Arktidě, kde podnebí zůstane přijatelné”) zdá se, že uznali, že když to zůstane nekotrolované, v podstatě to zabije planetu. No pokud tato kultura zabijí planetu, pak to vypadá, že je čas vyhrnou rukávy a udělat, co je nutné – místo toho, abychom strkali hlavu do písku. Nejlepší cestou, jak zaručit, že je příliš pozdě, je říkat, že je příliš pozdě a nejednat na pomoc světu, jak jej známe: světu žraloků šotků, rybek drobnůstek, kde netopýři v noci poletují a motýli a čmeláci rozsvítí dny.

Waziyatawin, má kamarádka, dobrá aktivistka z Dakoty jednou řekla, “Z toho poraženeckého postoje se mi chce řvát. Bitvy, které musíme vést, nás přemáhají, ale víme, že věci se nezlepší, pokud neuděláme nic. Naší jedinou nadějí je, že se více lidí připojí a zasáhne, lidé ochotní riskovat něco dnes, abychom my všichni neztratili všechno pak. Mám pocit kontroly nad svým životem, pouze pokud budeme jednat, ať už je to psaní, snaha oslabit stávající struktury nebo prosincové posezení na otevřené prérii s mužem Dakota ve snaze zachránit naši zem.” A pokračovala: “Pokud naše akce nevedou nikam, proč bychom vůbec měli žít? Tento druh beznaděje, v defétistickém smyslu, znamená přijmout pozici oběti a celkové bezmoci. Zde se mnohému můžeme naučit od lososa: buď se dostanou proti proudu, aby se mohli třít, nebo zemřou při pokusu se tam dostat.”

Pokud má naše akce jen jednu tisícinu procenta šance, že vše bude lépe fungovat pro nás a planetu, pak je naší morální povinností jednat, jednat a jednat. Předtím, než bude příliš pozdě.

Jsem optimistický? Ani v nejmenším. Vzdám se? Ne na svůj život.

Zdroj: http://www.orionmagazine.org/index.php/articles/article/6266/