Povstalecká divokost, aneb hravé násilné povstání

„Nechceme jen o násilí mluvit; je to náš živel, náš každodenní osud… podmínky, v nichž jsme nuceni žít…“

Os Cangacieros

Sociální kontrola je nemožná bez násilí. Společnost produkuje systémy racionalizovaného násilí k socializaci jednotlivců – aby se z nich stali užitečné zdroje pro společnost, přičemž některé z těchto systémů, takové jako jsou armáda, policie a trestní systém, můžou být ještě viděné odděleně kvůli neskutečné tvrdosti jejich násilí, ale z velké částí se tyto systémy staly natolik propojené a tak významné, že činí jako jediný celek – celek, jímž je společnost, v níž žijeme.

Toto systematické násilí existuje většinou jako neustálá základní hrozba – subtilní, dokonce nudný, každodenní terorismus, který indukuje strach vystoupení z řady. Signály a příkazy od „nařízených“, kteří nám hrozí tresty a chudobou, ozbrojení, uniformovaní násilníci, kteří jsou tu, aby nám „pomáhali a chránili“ (cože!?!), příval titulků o válkách, mučení, sériových vrazích a ulicích gangů, to vše nás dostává do choulostivého, základního, racionalizovaného sociálního násilí, jenž nás vede k tomu, abychom se báli a potlačovali své vlastní násilné vášně.

V ohledech na sociální násilí, které nás obklopuje, není žádné překvapení, že lidé jsou zmítání do vidění veškerého násilí jako jednotné, monolitické entity, spíše než jako konkrétních činů a způsobů. Systém násilí produkuje společnost, která se stává monolitickou, která činí tak, aby udržovala samu sebe.

V reakci na tento monolitický systém násilí se vyvíjí „patologie pacifismu“. Pacifista neschopný vidět mimo sociální kategorie vytváří falešnou dichotomii, omezuje otázku násilí na etický/intelektuální výběr mezi přijetím násilí jako monolitického systému nebo úplného odmítnutí násilí. Ale tento výběr existuje pouze v říši bezcenných abstrakcí, protože ve světě, v němž skutečně žijeme, pacifismus a systematické násilí závisí na sobě vzájemně. Pacifismus je ideologie, která vyžaduje úplný sociální mír jako konečný cíl. Avšak úplný sociální mír by vyžadoval úplné potlačení individuálních vášní, které vytvářejí jednotlivé případy násilí – a to by vyžadovalo úplnou sociální kontrolu. Úplná sociální kontrola je možná jen pomocí neustálé hrozby policií, vězením, terapií, sociálním vyloučením, nedostatkem nebo válkou. Takže pacifistický ideál vyžaduje monolitický systém násilí a reflektuje sociální rozpor spojený s nutností, jíž se autorita snaží udržet mír v zájmu zachování hladce probíhajícího sociálního systému, což ale může učinit jen skrze zachovávání racionalizovaného systémového násilí.

Racionalizovaný systém násilí nezvěčňuje jen sám sebe, ale také evokuje reakce, často ve formě oslepených hladově rozzuřených jednotlivců, které tento systém někdy navádí k obhajobě pro své vlastní pokračování existence, a občas ve formě vědomého vzpurného násilí. Vášnivé násilí, jenž se potlačováním překrucuje v něčí pocity, se stává pomalou smrtí, základem násilí stresu a úzkosti. Je evidentní v milionech malých bodnutích ponížení, která plynou mezi lidmi na ulicích a na veřejných místech každého města – ztvárňuje je odpor a nepřátelství mezi cizími lidmi, a slovní bitva důvtipu výměny pocitu viny a obviňování se mezi předpokládanými přáteli. Toto je nejpatrnější a nejucelenější forma racionalizovaného násilí; každý odpovídá ze strachu ze znechucení jeden druhého. Toto je nejzáludnější forma násilí praktikovaná pacifisty.

„Nesním si o umírněné revoluci. Má vášeň vede k násilné změně, divokosti života, který se nikdy nevzdává.“ — Raoul Vaneigem

Ti z nás, kteří bojují za svobodu, abychom vytvořili životy pro sebe, potřebují odmítnout obě strany volby společnosti nabízené mezi pacifisty a systematickým násilím, protože tyto volby se snaží socializovat naše povstání. Namísto toho můžeme vytvořit naše vlastní možnosti, rozvinout hravý a vášnivý chaos akcí a vztahů, které se občas sami mohou projevovat s intenzivním a zuřivým násilím, občas s nejemnější něhou, nebo jakýmkoliv jiným způsobem naší vášně, za čehož nás rozmary vnesou do daného okamžiku. Jak odmítnutí násilí, tak systematizace násilí jsou útokem na naše vášně a jedinečnosti.

Násilí je aspektem zvířecí interakce a sledování násilí mezi zvířaty popírá několik zobecnění. Násilí mezi zvířaty nezapadá do vzorce sociálního darwinismu; neexistuje tu nekonečná válka všem proti všem. Spíše specifické momenty jednotlivých aktů za určitých okolností vzplanou a poté pomalu mizejí. Ve volné přírodě neexistuje žádné systematické násilí, ale namísto toho okamžité vyjádření specifických vášní. Toto se vystavuje jednomu z hlavních klamů pacifistické ideologie. Samo o sobě násilí není udržováno násilím. Sociální systém racionalizovaného násilí, jehož je pacifismus nedílnou součástí, se samo udržuje jako systém.

Proti systému neorganizované, nesystematizované, vášnivé, hravé násilí je správnou odpovědí. Násilná hra je velmi běžná mezi zvířaty a dětmi. Honičky, zápasení a postrkování se mezi přáteli, rozbíjení, roztrhání a rozdrcení věcí je vše aspektem hry, která je bez pravidel. Vědomý povstalec si také hraje tímto způsobem, ale s reálnými cíli a s úmyslem způsobit skutečnou škodu. Cíle jejich divoké hry v současné společnosti by měly být instituce, komodity, sociální role a kulturní ikony, avšak lidé reprezentující tyto instituce můžou být také cíle – zejména pokud představují bezprostřední hrozbu pro něčí svobodu, aby si vytvořili svůj život, jak touží.

Povstání nebylo nikdy pouze záležitostí sebeobrany. Sama o sobě je sebeobrana pravděpodobně nejlépe dosažena přijetím statusu qou své reformy. Povstání je agresivní, nebezpečné, hravým útokem svobodomyslných jednotlivců proti společnosti. Odmítání systému násilí, odmítnutí organizované, militarizované formy ozbrojeného boje, umožňuje násilí povstalců udržet vysokou úroveň neviditelnosti. Nemůže být snadno pochopeno autoritami a vtaženo pod jejich kontrolu. Jeho povstalecká přirozenost může být dokonce nezjištěná autoritami, když bude užírat základy sociální kontroly. Z racionalizovaného pohledu autority bude toto hravé násilí často viděno naprosto náhodně, ale skutečně je v rovnováze s touhami povstalce. Toto hravé násilí povstání zabije „nechtěné jako potřebné bez pohledu nazpět“.

Hravé násilí povstání nemá žádný prostor pro slitování. Lítost oslabuje sílu úderu a dělá nás opatrnými a plachými. Ale lítost přichází jen tehdy, když je násilí viděno jako morální otázka, a pro povstalce, kteří bojují za svobodu života svých tužeb, je moralita jen jinou formou sociální kontroly. Všude tam, kde se násilí hravě projevuje, se zdá lítost absurdní. Při nepokojích (jiných než policejních nepokojích) a spontánních povstáních – stejně jak při vandalismu malého měřítka – se zdá být sváteční postoj evidentní. Bývá intenzivní radostí, dokonce euforií, uvolňováním násilných vášní, které byly dlouhodobě potlačovány. Vzít společně po hlavě, jak ji zažíváme každý den, je nesmírně potěšující, a každý si to vychutná, nezapudí se ve studu, vině nebo lítosti. Někteří můžou namítat, že takový přístup by mohl způsobit, aby se naše násilí vymklo z rukou, ale přemíra povstaleckého násilí není něco, čeho je se třeba bát. Když svrhneme naší represi a začneme osvobozovat naše vášně, jistě se naše ohraničená gesta, naše akce a náš celý způsob bytí stanou narůstajíce expanzivní, a vše, co děláme, se bude jevit nadbytečné. Naše velkorysost se bude zdát přehnaná a naše násilí se bude zdát přehnané.

Odrepresovaní, expanzivní jednotlivci strádají ve všech věcech. Nepokoje a povstání se nepodařilo dostat za dočasná uvolnění, ne kvůli přemíře, ale proto, že se lidé drželi zkrátka. Lidé nedůvěřovali svým vášním. Báli se rozšíření, plýtvání přebytky vlastních snů a tužeb. Takže se vzdali nebo obrátili svůj boj na nové autority, nové systematizované násilí. Ale jak může být povstalecké násilí někdy skutečně přehnané, když neexistují instituce sociální kontroly, žádný aspekt autority, žádný symbol kultury, který by nemohl být rozdrcen na prášek – a to radostně?

Pokud to, co chceme je svět, v němž každý z nás může vytvářet vlastní životy bez zábran se vzájemnými vztahy podle našich představ, spíše než podle sociálně definovaných rolí, musíme uznat, že poté vzplane násilí, a že na tom není nic špatného. Celistvost vášní zahrnuje celistvé a expanzivní projevy nenávisti a vzteku – které představují násilné emoce. I když toto násilí může být použito takticky, nebude systematické. I když může být inteligentní, nebude racionalizované. A za žádných okolností se nebude zvěčňovat, protože je individuální a dočasné, kráče samo plně do svého volného, vášnivého projevu. Ani moralistické nenásilí, ani systematické násilí militantních bojů nemůže svrhnout autority, protože obojí vyžaduje některé formy autority. Jen expanzivní a vášnivé násilí povstaleckých jednotlivců hrajících si samostatně nebo vzájemně má nějakou šanci zničit tuto společnost…

Kupředu všichni!
A s rameny a srdci,
Řečí a péry, Dýky a puškami,
Ironií a rouháním,
Krádeží, jedy a ohněm,
Učiňme… válku na společnost.

Dejaque

Insurgent Ferocity: The Playful Violence of Rebellion by Fearl Faun