Proti masové společnosti

Mnoho lidí touží po existenci bez donucovací moci, kde všichni mají možnost svobodně utvářet svůj život, jak si přejí pro dobro svých potřeb, hodnot a touhy. Aby byla možná taková svoboda, žádný jedinec nemůže rozšířit svou sféru kontroly nad životy druhých, aniž by měli výběru. Mnozí, kteří napadají útlak v moderním světě, se snaží konceptu „svobodné společnosti“ dosáhnout pokusem o reformu nejsilnějších donucovacích institucí, nebo je nahradit vlády „přímé demokracie“, společností kontrolující obce, průmyslovou federací vlastněnou dělníky, atd. Ti, kteří, upřednostňují hodnoty osobní autonomie či divoké existence mají důvod k oponování a odmítnutí všech rozsáhlých organizací a společností, jež by vyžadovaly nutnost imperialismu, otroctví a hierarchie bez ohledu na účely, pro které by mohly být vytvořeny.

masssocietyLidé jsou přirozeně společenští, avšak jsou selektivní. Pro přátelství a vzájemnou pomoc lidé přirozeně rozvíjejí vztahy s těmi, s nimiž sdílejí spřízněnost. Nicméně teprve od nedávné doby se lidé organizují v rozsáhlých skupinách složených z cizích lidí, kteří mají jen málo společného. Po více než 99 procent lidské existence, lidé žili v malých a rovnostářských rodinných uspořádání, které poskytovaly život přímo ze země. Sběračské skupiny a zahradnické komunity minulosti a současnosti jsou známé tím, že si užívaly mnoho volného času, a jen zřídka k uspokojení své potřeby „pracovaly“ dvě až čtyři hodiny denně. Hlad a války jsou velmi vzácné v těchto společenstvích. Mimo to fyzické zdraví, kvalita zubů a průměrná délka malých komunit jsou výrazně vyšší, než u zemědělských a raných průmyslových společnostech. Pokud existují vůdci, jsou pouze dočasní a neměli žádnou pravomoc moci.

Přesto, že lov/sběr a zahrádkářství určitě mění lokální prostředí a jsou někdy zbytečné, osvědčily se jako ekologicky stabilní adaptace. Sběr sloužil lidstvu po tři miliony let, zatímco zahrádkářství bylo vyvinuto v mnoha společenstvích v povodí Amazonie cca před 9000 lety. Drobné kultury, které dnes zůstávají, dávají obecně přednost tradičnímu způsobu života a mnoho z nich v současnosti vede pozoruhodnou odolnost vůči vládám a korporacím, které je chtějí násilně asimilovat tak, aby jejich země a práce mohla být využita. Lidé jen zřídka vstupují do masové společnosti bez donucení, neboť to vede ke ztrátě svobody a zdraví.

Vzestup civilizace byl umožněn díky nucené masové produkci. Pakliže některé z těchto společností začaly upřednostňovat zemědělskou produktivitu jako jejich nejvyšší hodnotu, začaly v dosahu jejich měst násilně veškerý život podřizovat k tomuto účelu. Komunity lidí, které si přály sběr a lov nebo pěstovat plodiny kvůli živobytí, byly nemilosrdně vyvražděny nebo zotročeny a ekosystém, který obývaly byl přeměněn na zemědělskou půdu kvůli tomu, aby byly nakrmena města. Ti, kteří se na plný úvazek podíleli na usnadnění živočišné, a rostlinné výroby, byli odstěhováni na venkov, zatímco veřejní činitelé, obchodníci, inženýři, vojenský personál, zaměstnanci a vězni obývali města.

Úkol vytvořit přebytek k uživení rostoucí specializované třídy způsobil povinnost producentů potravin stupňovat, a zároveň vytvářet potřebu pro další země, a to jak v zemědělství a tak při těžbě materiálů pro stavby a palivo. Lidé byli nuceni stát se otroky ve výrobě pro jiné instituce jako předpoklad pro přežití, a nelidský život byl buď zkrocen, nebo odstraněn pro dokončení lidských projektů. Po obsazení země, lidé byli donuceni nepřetržitě platit, odevzdávat hold v podobě daní nebo desátek (nebo v novější formě, v podobě nájemného nebo splácení hypoték), čímž začali věnovat většinu svého času a energie k politicky přijatelnému režimu zaměstnání. Pro bytí, aby byly uspokojeny požadavky statkářů nebo zaměstnavatelů výměnou za osobní prostor a komodity, je nemožné, aby se lidé živili lovem nebo zahradničením. Přesto, že by se drobné soběstačné komunity bránily nebo unikaly vniknutím vojenských a komerčních sil, nepodařilo by se jim uniknout asimilaci. Následně by rychle zapomněly na své kulturní praktiky, jež způsobují jejich závislost na utlačovatelském přežití.

Kapitalismus je současným dominantním projev civilizace. Kapitalistická ekonomika je ovládána převážně korporativním státem; tyto organizace ve vlastnictví akcionářů činí volně obchodní rozhodnutí, aniž by nesly osobní zodpovědnost za následky. Korporace mají postavení jednotlivců, a tak poškozený může cílit pouze na majetek společnosti v soudním sporu, ne na vlastnictví a jmění jednotlivých akcionářů. Ti, kteří zaměstnávají korporace, mají ze zákona povinnost dosáhnout zisku nad všemi ostatními možnými zájmy (např. ekologická udržitelnost, bezpečnost pracovníků, zdraví komunity, atd.) a může být propuštěn nebo zažalován pokud neplní své „povinnosti“.  Jako technologicky vyspělá forma civilizace, kapitalismus zasahuje a využívá ještě větší území, což vede k dalšímu snížení prostoru pro svobodně vzkvétající život pro své vlastní účely.

Stejně jako civilizace, kapitalismus odvádí, jak lidský život, tak nelidský do otroctví, pokud je považován za užitečný a odstraňuje ten, který je neužitečný. V režimu kapitalismu, většina lidí tráví většinu každého dne (typicky 8 až 12 hodin) nesmyslnou, monotónní a přísně kontrolovanou a často fyzicky i psychicky škodlivou prací pro získání základních potřeb. Privilegovaní jedinci také mají tendenci pracovat intenzivně a důkladně, ale typicky reagují na sociální tlak, nebo uspokojují závislost na zbožím a službách. Vzhledem k otupělosti, odcizení a ztrátě moci, což charakterizuje průměrnou denní zkušenost, naše kultura vykazuje vysokou míru deprese, duševních onemocnění, sebevražd, drogové závislosti a dysfunkčních a hanlivých vztahů, spolu s četnými pomocníky k existenci (např. prostřednictvím televize, filmy, pornografie, video hry, atd.).

Civilizace, ne samotný kapitalismus, vznikla systémovým autoritářstvím, nuceným nevolnictvím a sociální izolací. Pro to také útok na kapitalismus, který netrefí civilizaci, nikdy nedokáže zrušit institucionalizované donucení, které pohání společnost. Pokus kolektivizace průmyslu za účelem demokratizace selhává, když všechny velké organizace přijímají směr a tvar, který je nezávislí na záměrech svých členů. Jestliže je sdružení příliš velké na to, aby byl umožněn vztah tváří v tvář mezi členy, bude nutné přenést rozhodovací pravomoci na zástupce a odborníky, aby bylo dosaženo cílů organizace. I když jsou zástupci zvoleni na základě konsensu nebo většinovým hlasováním, nemohou členové skupiny dohlížet na každý čin zástupců, pokud není organizace dostatečně malá, aby se lidé mohli sledovat navzájem. Zvolení vůdci nebo specialisté nemohou být dohnáni k zodpovědnému mandátu, ani nemohou být odvoláni za nezodpovědné nebo donucovací chování, než když jsou pod dohledem určité skupiny. Toto není možné v ekonomice založené na vysoce stratifikované dělbě práce, kde se daný jedince nemůže soustředit na jednání druhých. Navíc voleným zástupcům je přiděleno více času a prostředků pro přípravu a presentaci jejich věcí, a proto je více pravděpodobné, že získají další moc prostřednictvím podvodu a manipulace. Přesto, že si skupina jako celek určuje veškeré své zásady a postupy (což je samo o sobě nemožné, když je zapotřebí odborné znalosti) a zástupcům jsou přiřazeny povinnosti, kteří je uplatňují, budou i nadále konat nezávisle, když nebudou souhlasit s pravidly, a jsou přesvědčeni, že mohou uniknout trestu za jejich nedodržování. Demokracie je nezbytně zastupitelská, ne přímá, když je vykonávaná ve velkém – je neschopná vytvářet organizaci bez hierarchií a kontroly.

Neboť masová produkce musí  zvýšit produkci k udržení své  existence a rozšíření, má tendenci imperialisticky rozšířit svou  působnost vlivu. Protože města a průmysl se  spoléhají na  vnější  vstupy,  jejich  cílem  je,  aby se chopily  okolní  oblasti  pro zemědělské produkty  a  průmyslové použití,  což je činí  nehostinné  jak nelidským ekosystémům, tak soběstačným lidským komunitám. Tato oblast se rozšiřuje  spolu s  nárůstem  obyvatel  nebo  specializací  práce,   které  město  zažívá.  Dalo by se říct,  že   průmyslová    produkce by měla být zachována, ale   zmenšena  tak, aby ekosystémy a neprůmysloví lidé měli určitý prostor pro koexistenci.

Za prvé, tento návrh si žádá otázku, proč by civilizace měla stanovit své vlastní hranice, namísto obětí její predace. Za druhé, nejsou zde žádné historické příklady ekonomik produkce, které se nerozšiřují, a to především proto, že je nutné jejich rozšíření po vyčerpání dostupných zdrojů.

Strukturální složitosti a hierarchie civilizace musí být zamítnuty, spolu s politickým a ekologickým imperialismem, jež se šíří po celém světě. Hierarchické instituce, koloniální expanze a mechanizace života jsou nutné pro správu a proces masové produkce. Pouze malé soběstačné komunity mohou koexistovat s ostatními bytostmi, lidskými či nelidskými, aniž by na ně zaváděly svou autoritu.

Z časopisu Green Anarchy #6