Zobrazení divočiny vs. divokost

Příroda vždy neexistovala. Není dohledatelná v hlubinách lesa, v srdci pumy nebo písních Pygmejů; je dohledatelná ve filozofii a představovaných konstrukcích civilizovaných lidí. Zdánlivě protikladné vlákna, která jsou tkána společně, ztvárňují přírodu jako ideologický konstrukt, jenž slouží k naší domestikaci, potlačení a usměrnění našich projevů divokosti.

Civilizace je monolitická a civilizovaný způsob vnímání všeho, co je pozorováno, je také monolitické. Při konfrontaci s myriádami bytostí všude kolem, civilizovaná mysl má potřebu kategorizovat pro pocit, že vše chápe (i když ve skutečnosti veškeré pochopení přichází proto, jak se věci mají užitečně pro civilizaci). Příroda je jednou z nejvíce významných civilizovaných kategorií, jedním nejužívanějším v krocení divokosti u lidských jedinců a prosazování jejich vlastní identifikace jako civilizované, sociální bytosti.

Pravděpodobně nejstarším pojetím přírody bylo něco obdobného, co najdete ve Starém zákoně Bible: ďábelská divočina, místo zkázy obývané divokými a jedovatými bestiemi, zákeřnými démony a šílenci. Toto pojetí sloužilo svému účelu zejména v raných civilizacích. Vyvolávalo strach z toho, co bylo divoké, drželo mnoho lidí za hradbami měst a obstarávalo to těm, kteří šli na průzkum mimo ně obranný postoj, náhled, že byli na nepřátelském území. Toto pojetí tak napomohlo vytvořit dichotomii mezi “lidmi” a “přírodou”, která udržovala jedince mimo divoký život, to znamená mimo jeho touhy.

Nicméně zcela negativní pojetí přírody bylo vázáno na dosažení svých mezí užitečnosti, poněvadž přivedlo civilizaci do uzavřené a obléhané pevnosti, a pro přežití civilizace potřebuje expandovat, potřebuje být schopna vykořisťovat stále více a více. “Příroda” se stala nůší zdrojů pro civilizaci, a “matkou” živící “lidstvo” a jeho civilizaci. Byla krásnou, úcty hodnou, k prohloubání, studování… a vykořisťování. Nebyla zlá… ale byla chaotická, rozmanitá a tajemná. Naštěstí pro civilizaci se “lidská přirozenost” vyvinula, zrozumněla a potřebovala uspořádat věci, aby je měla pod kontrolou. Území divočiny bylo potřeba, aby lidé mohli studovat a prohloubávat “přírodu” v nedotčeném stavu, ale právě kvůli tomu civilizovaní lidé mohli dosáhnout porozumění a ovládnutí “přírodních” procesů, aby je mohli využívat pro expandování civilizace. Takže “ďábelskou divočinou” je zastíněna “příroda” nebo “divočina”, která má pozitivní hodnotu pro civilizaci.

Pojem přírody vytvořil systémy sociální hodnoty a morálky. Vzhledem k zdánlivě protichůdným vláknům, které vytanuly “přírodu”, se tyto systémy také mohou jevit protichůdně, ale všechny dosahují stejného výsledku: naší domestikace. Ti, kteří nám říkají, abychom “jednali civilizovaně”, a ti, kteří nám říkají, abychom “jednali přirozeně”, nám skutečně říkají jedno a to samé: “Žijte podle vnějších hodnot, ne podle vašich tužeb.” Morálka normálnosti nebyla krutější než nějaká jiná morálka. Lidé byli vězněni, mučeni a dokonce zabíjeni za páchání “nenormálních činů” – a stále jsou. “Příroda” je moc šeredným a vyžádaným bohem.

Od svých počátků byla příroda představou ztvárňovanou autoritami k posílení své moci. Není překvapující, že v moderním společnosti, kde představivost vládne realitě, a často se zdá, že ji vytváří, “příroda” přechází do jejího vlastnictví jako prostředku, který nás udržuje domestikovaný. “Příroda” ukazovaná v televizi, kalendáři Sierra klubu, konfekce “divočiny”, “přírodní” potraviny a látky, “environmentální” prezident a “radikální” ekologie, všichni se spikli k vytvoření “přírody” a našemu “správnému” vztahu k ní. Tato představa zachovává výhled “ďábelské divočiny” rané civilizace v nevědomé formě. Ukazování “přírody” vždy zahrnuje scény predace a direktory těchto ukázek, jímž je řečeno, aby používali elektrické bodce ve snaze vyprovokovat zvířata k bojům. Varování uváděné rádoby badateli “divočiny” o nebezpečí zvířat a rostlin a četných plodů “divočiny” pro vypořádání se s těmito věcmi, je docela přehnané z mých vlastních zkušeností putování územími divočiny. Vytvořili jsme si představu o životě mimo civilizaci jako boji o přežití.

Ale společnost spektáklu potřebuje “ďábelskou přírodu” udržet v nevědomosti, aby ji využívala efektivně. Převažujícím zobrazováním “přírody” je, že je zdrojem a věcí krásy pro hloubání a studování. “Divočina” je místo, jemuž můžeme na krátkou dobu ustoupit, pakliže jsme řádně vybaveni, abychom unikli fádnosti každodenního života, abychom relaxovali a meditovali nebo našli povzbuzení a dobrodružství. A samozřejmě “příroda” zůstává “matkou”, která poskytuje naše potřeby, zdroje, z nichž civilizace vytváří sebe samou.

V komoditní kultuře “příroda” rekuperuje touhu po divokém dobrodružství, po životě zbaveném domestikace, tím, že nám prodává svou představu. Nevědomý pojem “ďábelské divočiny” dává odvahu jít do lesů se zápachem rizika, které volá po dobrodružství a rebelii. Toto také podporuje myšlenku, že tam opravdu nepatříme, a tak je nám prodáváno nesčetně produktů považovaných za potřebné pro vstup na území divočiny. Pozitivní pojem přírody nám dává pocit, že musíme zažít divoká místa (bez uvědomění si, že pojmy, které jsme živili, v nás vytváří to, co zažíváme přinejmenším v našem skutečném prostředí). V tomto ohledu civilizace úspěšně rekuperuje dokonce ta území, které se zdají nedotčená. Transformuje je do “přírody”, do “divočiny”, do aspektů spektáklu, jenž nás pomáhají udržovat domestikovaný.

“Příroda” domestikuje, protože transformuje divokost do monolitické entity, obrovské říše oddělené od civilizace. Projevy divokosti v ně civilizace jsou označovány za nevyspělost, šílenství, delikvenci, zločiny nebo nemravnost, to, co je třeba zamítnout, dát pod zámek, odsoudit nebo potrestat, přičemž stále tvrdit, že to, co je “příroda” je dobré. Když se “divokost” stává říší mimo nás, spíše než vyjádřením naší vlastní individuální svobodomyslnosti, pak tu mohou být odborníci na “divokost”, kteří nás naučí “správným” způsobům “spojení” s ní. Na západním pobřeží jsou všechny možné druhy duchovních učitelů, kteří vydělávají majlant prodáváním “divokosti” yuppies, což nějak neohrozí jejich podnikatelské sny, jejich Porsche nebo jejich byty. “Divočina” je dnes velmi výnosný průmysl.

Ekologové – dokonce “radikální ekologové” – právě tomu nahrávají. Spíše než se snažit stát se divokými a zničit civilizaci s energií nespoutaných tužeb, se snaží “zachránit divočinu”. V praxi to znamená domáhat se nebo snažit se ovlivnit autority pro zastavení škodlivější činnosti určitých průmyslových odvětví a uvést relativně nepoškozené lesy, pouště a hory do chráněných “území”. Toto nejen posiluje pojímání divočiny jako monolitické entity, “divočina” nebo “příroda”, a komodifikace je neodmyslitelná v tomto pojetí. Samotný základ pojetí “chráněného území” odděluje “divokost” a “lidskost”. Není tak překvapující, že někdo zaštítěný “radikální” ekologickou ideologií vytvořil rozpor mezi “biocentrismem” a “antropocentrismem” – jako bychom neměli být něčím jiným než egocentrickými.

Dokonce i ti “radikální ekologové”, kteří tvrdí, že chtějí znovu začlenit lidi do “přírody” obelhávají sami sebe. Jejich vidina “divokého, symbiotického celku” je pouze monolitický pojem zplozený civilizovanou koncepcí v kvazi-mystickém pojetí. “Divokost” je stále monolitickou entitou pro tyto ekologické mystiky, je větší než my, bohem, jemuž se musíme klanět. Ale podrobování zpodobňuje domestikace. Podrobování je to, co udržuje chod civilizace. Ideologii, která prosazuje podrobování, nezáleží na tom, jestli se ponechá “příroda”, jestli se ponechá “divočina, symbiotický celek”. Výsledkem bude stále přetrvávající domestikace.

Když je divočina vnímána tak, že nemá nic společného s nějakým monolitickým pojmem, včetně “přírody” a “divočiny”, když je vnímána jako možná svobodomyslnost jednotlivců, která se může projevit v každém okamžiku, teprve pak se dostáváme za výhrůžky civilizace. Kdyby kdokoliv z nás mohl strávit roky v “divočině”, ale přesto bychom dále vnímali to, co nás obklopuje objektivem civilizace, kdybychom dále vnímali myriády bytostí monoliticky jako “přírodu”, jako “divočinu”, jako “divokost, symbiotický celek”, byli bychom stále civilizovaní; nebyli bychom divocí. Ale pokud v ně města v každé chvíli aktivně odmítneme naší domestikaci, odmítneme být ovládáni prostřednictvím sociálních rolí, které jsou nám vnuceny, a místo toho budeme žít podle našich vášní, tužeb a rozmarů, pokud se staneme jedinečnými a nepřevídatelnými bytostmi, které skrytě žijí pod rolemi, staneme se v tu chvíli divokými. Divokými hrami v ruinách rozpadající se civilizace (ale nenechme se zmást, i v rozpadu je [civilizace] nebezpečným nepřítelem a schopná se potácet dlouhou dobu), můžeme udělat vše, co je v našich silách, aby se zhroutila. A svobodomyslní rebelové budou odmítat survivalismus ekologie jen jako další pokus civilizace o podmanění si svobodného života, a budou usilovat o to žít chaoticky, budou neustále měnící se tancem volně potýkajících se, jedinečných jedinců v odporu civilizaci a civilizované snaze zkrotit divokost, svobodomyslný život: “Přírodu”.

Feral Faun, Nature as spectacle. The image of wilderness vs. wildness