Téměř každý aspekt současné industrializované společnosti se točí kolem starostí s penězi, jejich zbavování a jejich akumulace. Naše každodenní rutiny, naše politika, naše způsoby života jsou centralizovány kolem peněz a metod, jimiž je můžeme získat. Jak fungující členové civilizace, jsme nuceni k účasti ve mzdové ekonomice, a proto téměř všeobecně jsme odsouzeni k životu nudné jednotvárnosti a zotročení v jedné z úhledně vymezených rolí, kterou tato kultura považuje za nezbytnou. Přesněji řečeno, budeme zaujímat jednu z rolí schopné hromadit zisky pro sebe (nebo pokud budeme pracovat pro podnik, především pro vlastníky a zúčastněné subjekty), a tudíž, v širším schématu věcí, pomáhat k prevenci inflace a ekonomického kolapsu tím, že půjdeme ven a utratíme naše příjmy. Takže jinými slovy budeme dbát na to, abychom mohli pokračovat v práci; k zajištění, že ekonomika může pokračovat.
Pokud se toto zdá naprosto absurdní, je to proto, že to tak je. Věnujeme naši energii a odevzdáváme svůj čas a své schopnosti, plýtváme svými životy k našemu zaměstnání a nepřichází z toho absolutně nic. Samozřejmě, všichni to víme, proto rozšiřujeme zoufalství na nudu moderního života a stále rostoucí úroveň duševních nemocí a depresí. Ale nebylo tomu tak vždy, pre-zemědělské společnosti neznali nic podobného této přísné kategorizace do různých oborů. Mimo masové produkce samotných potravin, které uvolňují nezemědělské prvky společnosti, aby věnovaly svůj čas na jiné aktivity, snad největším faktorem této tragické situace je koncept vlastnictví, myšlenka, že jednotlivec nebo organizace může vlastnit kus země, z níž mohou odvodit zisk. Takový zisk může mít podobu příjmu od těch, kteří platí za právo využívat půdu nebo z produkce ze země, jež může být prodána.
Pakliže budu mít přístup k půdě, mohu být teoreticky soběstačný, mohu produkovat mé vlastní potraviny, mohu mít své přístřeší, nebudu muset prodávat svůj čas a své schopnosti jen proto, abych to získal. Jak Derrick Jensen uvádí, „ti, kteří jsou ve vedení, vždy chápali – a měli v tom jasno – že je těžké kontrolovat lidi, kteří mají přístup k půdě”.
Koncept soukromého vlastnictví je neodmyslitelně totalitní, následkem je hierarchie, útlak a nerovnost. Ti z „levice“ tradičně zaujímají své středo-třídní postoje k této otázce, s Marxisty konceptu-jí tím, že pouze majetek, jež byl „usilovně získán, samostatně obstarán, samostatně vydělán“ je oprávněně vlastněn, zatímco anarchistické tradice se typicky distancují od privatizace majetku úplně: Pierre Joseph Proudhon famózně poznamenal, že „vlastnictví je krádež“. Obou odezvám se však nedaří řešit základní problém. Proudhonovo stanovisko je částečně správné v tom smyslu, že majetek je forma krádeže. Avšak je to krádež kusu životního prostředí od samotné přírody, spíše než jen od ostatních lidských bytostí.
Není to jen ješitnost soukromých osob domáhajících se vlastnictví půdy; je to domýšlivý předpoklad, že je vůbec možné lidské vlastnictví. Vzhledem k tomu, že našemu druhu nepatří o nic víc, než každému jinému. Lovci – sběrači – i když nepochybně existovaly teritoria mezi kmeny, zvláště v produktivním životním prostředí – by si nemysleli, že určitá skupina vlastní půdu; oni existovali jako nedílná součást životního prostředí spolu se všemi ostatními druhy a skupinami. Nepovažovali, a nemohli považovat sebe samých za někoho, kdo má božské právo vyloučit druhé z překročení umělých hranic.
Naopak, stav mysli, jež přijímá a aktivně hájí klam lidského panování nad zemí, je ten, který sám sebe stanoví v přímém rozporu s přírodním zákonem. Země je něco, co lze vykořisťovat, podřídit k lidským cílům, kupovat a prodávat, zacházet jako se zbožím. Její přirozený stav je typicky považován za nežádoucí a nepoddajný. Ta, která si přivlastňuje zemi, rozšířila část svého já: země je nyní její, spíše její než jeho vlastní, bude existovat pouze ve stavu, který ona umožní. Navzdory tomu, co konstatovali Proudhon a jiné anarchistické postoje, nic to zásadně nezmění, pokud není země považována za veřejnou, spíše než soukromý majetek: je to pouze rozmar větší skupiny lidí; demokratičtější panství, ovšem přesto panství.
Přírodní cykly nejsou dobrovolně řízeny našimi hranicemi. Nelidské zvíře (či rostlina nebo houba, nebo mikrob) neví nic o „vlastnictví“ země, na níž se nachází, samozřejmě pokud je jeho stanoviště zničeno zásahem člověka, v takovém případě to zjistí příliš rychle (samozřejmě, to samé lze říci o domorodých národech ve světě, které civilizace terorizuje, zabijí či nutí „integrovat se“ – to vše ke svému zisku). Oni žijí ve shodě s přírodními rytmy jejich prostředí a to ne v protikladu k nim.
Země je malý zlomek celého vesmíru, extrémně křehká a tence obíhající „zónu zlatovlásky“ dokonale příznivou pro život, která je nedostupná pro jiné známé planety. Je to velice vzdálené jistotě, že ve Vesmíru existuje jiný srovnatelný svět, natož Mléčná Dráha. Jedná se o vzácné „zrnko prachu v ohromné kosmické tmě“, v poetickém slovu Carla Sagana, které máme tu čest nazývat náš kolektivní domov. Myšlenka, že jeden druh, jež žije nebo žil mezi nekonečno jiných druhů žijícími ve své biosféře, se může považovat za dostatečně důležitého k tomu, aby uzavřel zemskou krajinu pro sebe a svoje vlastní členy, je šílená.
Tyto druhy mohou žít v takové lži jen v krátkém časovém úseku geologického času, než se přetvářka nezřítí a realita přírodní jednoty se nezmění. Toto přehodnocení se stane tak jako tak, ovšem bylo by nekonečně výhodnější k tomu dojít svévolně a (relativně) plynule než vážnějšími a možná více náhlými prostředky.