Je docela v módě, jakož i mezi anarchisty, výsměch k pojmu naděje, výslovně vyloučit jakoukoliv šanci na celkové vítězství nad nadvládou a útlakem. Desert (2011) sports má tuto vyhlídku na obalu: „V našich srdcích všichni víme, že svět nebude „zachráněn““, a opakují toto tvrzení ještě dvakrát na svých úvodních stránkách. Civilizace bude přetrvávat. Je na čase, aby se přiznalo, že „bitvy nelze vyhrát“. Tímto způsobem se vyhneme bídě z vyhoření a rozčarování, a všichni budeme mnohem šťastnější (!) Mexická skupina typu Unabomber – Individualidades teniendo a lo salvaje (ITS) – také zatvrdle prosazuje, že nepřijde žádná výhra. „Nedomníváme se, že je to možné“, hlásají opakovaně.

Ovšem je to možné. Samozřejmě, naše překonání nemoci civilizace není v žádném případě zaručeno, avšak je jasné, že je to možné. Preferuji to, čemu Kierkegaard říká naděje: Je to „vášeň pro možné“. Více odvážně, co se stalo s „Poptávkou po nemožném“? V případě zamítnutí vítězství, nejsme na Konci hry.

Mohli bychom připomenout knihu „One-Dimensional Man“ Marcuse Herberta, jíž ohlásil zjevný konec radikálních možností, definitivní triumf konzumní nesvobody. Byl potěšen, že mu dokázali omyl v průběhu několika týdnů od vydání knihy v roce 1964 na začátku světového hnutí, které šokovalo svět. A jak nyní sám globální systém projevuje neúspěch na každé úrovni, projevuje sám, že nemá vůbec žádnou odpověď, vyvstává zde veškeré příležitosti, jež překonává hnutí 60. let.

Ale ne, netřeba říkat, že se z říkáváme jakékoli naděje, kterou bychom to mohli zdolat. Je dobře známé, že zdraví a zotavení z nemoci není vázáno na beznaděj, avšak její opak. Zvažte poslední román Serbia Danila Kiše „Žalm 44“ o mladé rodině z vůlí přežít a vydržet v Osvětimi, kde je vizualizace naděje „nutností“. Pro nás a veškerý život je situace vážná, ovšem nejsme v Osvětimi. A přesto pohrdáme nadějí?

Egoismus a nihilismus jsou zřejmě v módě mezi anarchisty, a doufám, že ti, kteří se tak identifikovali, nejsou bez naděje. Iluze ne, naděje ano. Zajímalo by mě, co máme, více nabídnou v případě řečnění, analýzy a inspirace – nebo jakkoliv se na to stále mnoho ptá.

Jsou zde egoisté, kteří se zdají být hlavně zamilovaní do jejich posvátných eg, kde se vše posuzuje podle toho, zda to slouží mně. Mezitím panující techno-kultura živý solipsismus, narcismus, a izolace více techno-závislých jsou její subjekty. Správně Max Stirner viděl přirozený svět jako mající hodnotu pouze ve vztahu k něčímu egu? Jak velký zájem má ryzí egoista na vzájemné pomoci, sociálních bojích či zániku společenství? Doporučuji Stirnerovo „The ego and its Own“ jako důležitou opravu výzvy kolektivismu a jeho různých podob, nicméně se přikláním k tomu souhlasit s arizonským anarchistou Danom Toddom, že Diogenes a cynici na západě a Chuang-tzu a někteří taoisti na Východě vykonali dokonce lepší práci ohledně toho o století napřed.

Nihilismus znamená, že do značné míry musí vše směřovat k důstojnému životu, aby byl možný? Jestliže ano, pak jsem nihilista. Je bezpečné říci, že nihi-lismus není doslova nic-smus, nebo že jeden nemůže být zároveň nihilista a anarchista. Pokud to znamená politiku zoufalství a beznaděje, ne díky. Francouzský filozof Jean-Francois Lyotard vrhl na slovo jiné světlo: „S megapolis, to, co západ realizuje a rozšiřuje, je nihilismus. Nazývá se to rozvoj.“ Existují nihilisté, kteří obsazují takové instituce a to, co je pohání?

V každém případě je zde více než anti-naděje. Toto připomínají dvě nové knihy. První „A-Z“ typ anti-civ Enrica Manicarda „Free from Civilization“, která je nabízena v libovolném jazyce (v originále Liberi dalla Civilta) a druhá „The Anarchist Revelation: Being What we’re Meant to Be“ od Paula Cedeneca, nejméně pesimistická kniha, jíž, jak si vzpomínám, jsem mohl číst. Ta například odkazuje na myšlenku německého anarchisty Gustava Landauera, že „se nemusíme obávat, že počet těch, kteří odpovídají na volání, nebude dostatečný, když je kvalita jeho [anti-civ] obsahu za hranicí otázek.“ Přináší anarchistický odpor a zároveň ducha ve velmi rozsáhlé a výkonném příspěvku.

Strašné časy, ale, jak Oscar Wilde uvedl: „Všichni jsme v příkopě, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám.“

John Zerzan, Why Hope?