Všichni čelíme výběrům. Můžeme mít ledovce a lední medvědy, nebo můžeme mít automobily. Můžeme mít přehrady, nebo můžeme mít lososy. Můžeme zavlažovat víno v kraji Mendocino a Sonoma, nebo můžeme mít úhoře říčné. Můžeme mít ropu z pod oceánského dna, nebo můžeme mít velryby. Můžeme mít kartonové krabice, nebo můžeme mít živé lesy. Můžeme mít počítače a rakovinu z těchto produktů, nebo můžeme být bez obou. Můžeme mít elektřinu a svět zdevastovaný těžbou, nebo to nemusíme mít (a neříkejte mi nesmysli o solární: budete potřebovat měď pro rozvody, křemík pro fotovoltaiku, kovy a plasty pro přístroje, které musí být vyráběny v továrnách a pak transportovány do vašeho domova, atd.

Dokonce i solární elektrická energie a všechny její nezbytné doplňky vyžadují průmyslovou infrastrukturu). Můžeme mít ovoce, zeleninu a kávu a dovézt je do USA z Latinské Ameriky, nebo můžeme mít alespoň trochu neporušené lidské a nelidské komunity v celém tomto regionu. (Nemyslím si, že by bylo potřebné připomenout čtenářům to, že to není atypický příklad mezi mnohými dalšími, že demokraticky zvolený Arbenz vlády v Guatemale, byl svržen Spojenými státy na podporu United Fruit Company, dnes Chiquita, což vedlo ke třiceti letům podpory diktatury a eskapády smrti Spojenými státy. Také před několika lety jsem požádal člena revolucionářské tupacamaristas, co by chtěli pro lidi v Peru, a on řekl něco, co se zařezává do srdce současné diskuse [a srdce veškerých bojů, které kdy byly taženy proti civilizaci]: “Potřebujeme produkovat a distribuovat své vlastní potraviny. Už víme, jak na to. Jen nám musí být umožněno, abychom tak mohli dělat.”) Můžeme mít mezinárodní obchod, který je nevyhnutelně a samozřejmě, stejně tak jako funkcí podroben vzdáleným a obrovským ekonomickým/vládním subjektům, které nejednají (a nemohou) jednat v nejlepším zájmu komunit, nebo můžeme mít lokální kontrolu ekonomik, což se nemůže stát, dokud si města vyžadují dovoz (čtěte: krádež) zdrojů ze stále vzdálenějších míst. Můžeme mít civilizaci – také často nazývanou nejvyšší formou společenské organizace rozšiřující se (řekl bych metastázující) do všech částí světa, nebo můžeme mít větší počet autonomních kultur, která je každá jedinečně přizpůsobena zemi, z níž vychází. Můžeme mít města a všechno, čím jsou, nebo můžeme mít obyvatelnou planetu. Může mít “pokrok” a dějiny, nebo můžeme mít udržitelnost. Můžeme mít civilizaci, nebo můžeme mít přinejmenším způsob života, který není založen na násilném odcizení zdrojů.

Toto není v žádném případě abstraktní. Je to fyzické. V konečném světě je nucený a rutinní dovoz zdrojů neudržitelný.

Dokažte mi, jak může automobilová kultura koexistovat s divokou přírodou, a konkrétněji, jak antropogenní globální oteplování může koexistovat s ledovci a ledními medvědy. A, že by opravy jako jsou auta na solární panely nepředstavovaly problémy přinejmenším stejně závažné. Například elektřina potřebuje být stále generována, baterie jsou mimořádně toxické, a hlavně provoz není hlavní věcí, jíž auto znečišťuje: mnohem více znečištění je emitováno při jeho výrobě, než z jeho výfuku. Můžeme provést stejný průzkum pro každý výrobek průmyslové civilizace.

Nemůžeme mít všechno. Víra, že můžeme nás přivedla na toto hrozné místo. Pokud by mohlo být šílenství definováno jako ztráta funkčního spojení s fyzickou realitou, uvěříme, že můžeme mít všechno – uvěříme, že můžeme spotřebovávat neustále více energie, než přichází ze slunce: uvěříme, že můžeme brát více než svět dává ochotně: uvěříme, že konečný svět může podporovat nekonečný růst, mnohem méně nekonečný hospodářský růst, kde hospodářský růst spočívá v konverzi stále většího množství živých bytostí na neživé objekty (v jádru je průmyslová produkce konverze života – stromů nebo hor – do mrtvého – dvou – čtyř a plechovky od piva) – je to groteskně šílené. Toto šílenství se projevuje jednak jako silná neúcta pro hranice a pro spravedlnost. A projevuje se to v domýšlivosti, že neexistují ani hranice, ani spravedlnost. Předstírání, že civilizace může existovat, bez toho, aby zničila svoji vlastní krajinu a krajinu a jiné kultury jiných je úplnou neznalostí dějin, biologie, termodynamiky, morálky a pudu sebezáchovy. Nevěnuje to absolutně žádnou pozornost posledním šesti tisícům let.

Jedním z důvodů, proč se nám to všechno nedaří vnímat je ten, že nám – civilizovaným – byla vštěpována víra, že věci jsou důležitější než sounáležitost, a že vztahy jsou založeny na dominanci – násilí a vykořisťování. Poté, co jsme dospěli k názoru, že získání materiálních statků je dobré (nebo ještě více abstraktně, že hromadění peněz je dobré), a ve skutečnosti hlavním cílem života, pak jsme dospěli k tomu, že vnímáme sami sebe jako příjemce veškerého tohoto šílenství a nespravedlnosti.

Právě teď sedím v blízkosti radiátoru, a všechny ostatní věci jsou stejné, raději bych byl, aby mé prsty byly tousty, než něčím jiným. Ale všechny ostatní věci nejsou stejné, a zničení povodí lososů výstavbou přehrad pro vodní elektrárnu je opravdu hloupý (a nemorální) způsob, jak si zahřát nohy. Je to mimořádně špatný obchod.

A není to jen radiátor. Žádný rozsah komfortu nebo elegance, kterou majitel otroka devatenáctého století nazýval charakteristikou civilizace, nestojí za zabití planety. A co víc, i když to vnímáme v našem nejlepším zájmu pro vytvoření pohodlí nebo elegance na úkor zotročení, nebo vraždy druhých a jejich krajiny, nemáme právo tak dělat. A žádný rozsah racionalizace, ani drtivá síla – ani “kompletní spektrum dominance” – nám nebude stačit, na to mít právo.

Ještě jsme byli systematicky učeni ignorovat tyto kompromisy, předstírat, že pokud je nevidíme (i když jsou přímo před naší tváří), že neexistují. Včera jsem obdržel tento mail: “My všichni čelíme nejisté budoucnosti, zda naše vlastní vnoučata budou vědět, co je to strom nebo někdy ochutnají lososa, nebo dokonce poznají, jak chutná sklenice čisté vody.” Je velmi důležité, zejména pro ty z nás, kteří/é vidí svět jako sestávající z bytostí, aby si to pamatovali/y. Uvědomil jsem si, že mimo kruhy radikálních aktivistů a určitě domorodých obyvatel, většina úplně zapomněla na stěhovavého holuba, úplně zapomněla na hojnost lososů, že byste je mohli lovit ošatkou. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si myslí, že pokud bychom mohli zastavit destrukci planety právě dnes, že bychom odešli s krásným světem. Zajímalo by mě, zda by stejný typ lidí, řekl stejnou věc v budoucnu, i když by si měli vzít ochranný oblek, aby mohli jít ven a vidět odcházet jediný strom v jejich městě. Chtěli by také zapomenout? Bude to stále součástí mainstreamového vědomí, že tam bývaly celé lesy hemžící se životem? Myslím na vás a souhlasím s tím, že pokud tato kultura bude pokračovat ve svém preferovaném způsobu vnímání, pak by to nemuselo být široce známé pro většinu. Myslel jsem si, že by environmentální aktivisté alespoň řekli: “Já vám to říkal”, ze všech jiných se některé civilizaci nakonec podařilo vytvořit pustinu, ale teď nejsem přesvědčen o tom, že si to někdo bude ještě pamatovat. Možná nejhorší vidina noční můry aktivistů před několika sty lety, přesně odpovídala světu, který máme dnes před našimi okny, ale nikdo neříká: “Já vám to říkal.”

Myslím, že má pravdu. Dlouho jsem měl noční můru/vidinu, že stojím na pusté planině s generálním ředitelem nebo politikem nebo kapitalistickým novinářem, třásl jsem mu rameny a křičel: “Copak to nevidíte? Co pak nevidíte, že to všechno bylo promarněný?” Ale po zamyšlení se nad emailem tohoto chlapíka, se dostavila ještě horší noční můra. Dnes už ani výjimečně falešné zadostiučinění uznání chyby nevidím na této jeho tváři. Dnes se jen na mě dívá, jeho oči jiskří kombinací arogance, nenávisti a úmyslného nepochopení, a říká: “Nemám ponětí, o čem to mluvíte.”

A on dokonce ani úplně nelže.

Samozřejmě mimo sám sobě.

Zdroj: No, We Can’t Have It All, výňatek z knihy Endgame, Vol. 1: The Problem of Civilization od Derricka Jensena