Abychom se stali svobodnými jednotlivci začleněnými do skutečných komunit, potřebujeme biotopy. Města nejsou biotopy: jsou shlukem práce a komodit a oportunní pro moc za účelem synchronizace činností masy pracujících a spotřebitelů, velkých populací. Jsou také jednou z forem mnoha obětních zón, o které se civilizace opírají. Jejich původní divoký stav byl vymazán. Téměř každý původní projev života a rozmanitosti a organiky byl vydlážděn nebo reformován od shora úředním aparátem a projektanty. Ekologicky zdravé, soběstačné kultury by shledaly takové zóny neschopné poskytovat dostatečně potravy pro zlomek stávajících populací. Volní jedinci by je pravděpodobně chápali jako beznadějné environmentální pustiny, spíše než potenciálním hřištěm pro nové zkoumání a naplnění projevů úžasů. Městské způsoby jsou neodmyslitelně neudržitelné, jsou destruktivní pro životní prostředí a lidského ducha. Jejich území jsou plně organizovaná pro akomodaci politické moci a trhu.
Udržitelné, soběstačné, autonomní skupiny lidí potřebují pozemní základnu, území. Znamená to, že potřebujeme získávat takové základny soustředěním se na libertariánský boj. To neznačí jednoduchý návrat k hnutí venkovských komun, i když to může být důležitou součástí rozmanitého hnutí pro dosažení tohoto cíle. Spíše mít půdu, nebo alespoň přístup k půdě, musí být uznáno jako nutná podmínka pro volné žití, k vzájemné podpoře pro každou skupinu lidí. Pro některé radikály se pak může zaměření odvrátit například od aktivit zaměřených na reformu městského života s družstvy a komunitními zahrady a svobodnými školy, a posunout se k opětovnému přivlastnění udržitelného využívání půdy. Pro ostatní by to mohlo znamenat posun od městského aktivismu, bez ohledu na militantnost, k identifikaci potenciálního biotopu a snaze jej obsadit. Oba tyto přístupy znamenají opuštění města buď doslova, jako místa, kde v současnosti žijí, nebo jako centrálního místa, o němž se předpokládá, že musí dojít k revolučnímu boji. Předpoklad, že se všechny důležité boje musí uskutečnit v rámci městského prostředí, jen posiluje přesvědčení, že se městské společnosti mají udržet. Boje a odpor proti kapitalismu a autoritě jsou odůvodněné kdekoliv. Ve skutečnosti, čím více proti městských prvků existuje v rámci boje, tím hrozivější je. Radikálové by měli být schopni soustředit energii na řešení všude tam, kde žijí: v městečkách, obcích, městech, ghettech, etnických čtvrtích nebo ostrovech.
Abychom vytvořili samostatně řízené skupiny založené na ekologických principech, potřebujeme biotopy, v nichž experimentovat, poučovat se, pěstovat a sbírat potravu a na pomoc zajistit nám domov.
Pokud se nám podaří posunout projekt pro sociální svobodu a harmonii s biosférou do původnímu stavu k osvobození zeměpisných oblastí, v nichž můžeme znovu vytvořit/objevit životaschopné biotopy, pak se několik věcí stává možnými. Například, hnutí opravdových a stabilních komunit se může začít samo zřizovat. Pakliže by k tomu došlo, se svou příchutí hlubokých vazeb, osobní svobody, kolektivní samostatnosti (nikoliv státu), organického samostatného řízení, atd., bude naše schopnost a motivace odolávat mnohem silněji.
Většina nepůvodních radikálů obdivuhodně bojuje proti zvláštním formám útlaku a nespravedlnosti, nebo se dokonce snaží najít způsoby, jak odporovat totalitě naší nadvlády, ale jen málo bojují za komunální místa a území, na nichž závisí. Je to proto, že většina nepůvodních obyvatel Severní Ameriky jsou stále návštěvníci nebo usedlíci: neudělali toto místo dosud domovem. Jen málo, kdo má buď hluboké spojení s naším okolím nebo s těmi, kteří v nich žijí. Naše povstání by mohlo být zaměřeno na osvobození území jako potenciálních biotopů od nadvlády trhu a statistické moci tak, aby se naše vznikající komunity odloučily, čímž odpor může nabírat sílu být opravdu účinnou silou pro vypořádání se s autoritáři. Nepůvodní rebelové by měli usilovat o dobu, kdy i oni budou hájit své rodiny a jejich stanoviště nebo území.
Vezmu si velkou inspiraci od našich soudruhů v Chiapas v Mexiku, kteří na obranu svého území a vztahů vzali za první výstřel a do značné míry vyhráli. S uznáním, že opravdu nemáme, co ztratit, leda svou falešnou svobodu, falešné bohatství a falešné komunity, mohli bychom se také připravovat na odtržení od národních států a ideologií, která nás drží v zajetí, kde žijeme.
Mnoho ze Severní Ameriky se skládá z území stále přisuzovaného potomkům dřívějších kmenů/klanů/rozšířených rodin lidí, a antiautoritářství je potřebné uznávat, když je rodák tam, kde žijeme. Je důležité pro nás, abychom se vzdělávali o domorodých lidech, kteří žili na našem území před kontaktování s impériem a jeho civilizovanými vojáky a občany, a oslovit tradicionalisty, naše přirozené spojence mezi nimi. Kolonizace a kolonialismus může mít mnoho podob, včetně dobře míněných pokusů o anarchistické zřízení k obsazení krajiny.
Někteří věří, že anarchistické povstání by vždy zahrnovalo osvobození zeměpisných oblastí z moci státu a kapitálu, a proto vždy zahrnuje obnovení vztahů s přírodním světem. Ale není to tak. Mnoho radikálů a rebelů stále usiluje o anarchii skrze vytváření velkých politických organizací, výhrou přeorganizování a převzetím páky výroby a distribuce. Chtějí, abychom civilizaci spravovali pro sebe, spíše než ji zrušit a vytvořit úplnou transformaci našich způsobů života. Do jejich vize stále patří města, továrny a etika výroby, spíše než etika bytí, která pojímá infrastrukturu (dopravu, průmysl, výzkum, velké politické organizace) a rozsáhlé zemědělství. Tento sled myšlenek má jako podmínku situaci, v níž přírodní prostředí je podřízeno člověku, spíše než založeno na harmoničtějším vzájemném vztahu. Pokud stěžejní vztah, který máme s přírodním světem vychází z jeho nadvlády a kolonizace, pak by se mohlo jevit, že vše postaveno na tomto přístupu má předvídatelný výsledek: degradaci a případné vyčerpání krajiny, o níž se opírá, stejně jako v kapitalistické společnosti. Bohužel nemůžeme mít náš průmyslový dort a zároveň ho sežrat. Anarchistický industrialismus, stejně jako jeho sourozenec, kapitalistická industrializace, je v dlouhodobém měřítku neudržitelný.
Anarchie zahrnuje nejen dobrovolné sdružování a organické vlastní organizování, ale také soběstačnost, která se vyskytuje obvykle přirozeně a jednoduše v rámci skupin začleněných ve specifickém regionu. Nejsme cizinci. Naše pocity lhostejnosti k našim biotopům vycházejí z vloženého odloučení od nich institucemi politické a ekonomické moci, které jsou ohrožovány environmentálně založenými lidmi.
Jeví se, že současný autoritativní řád vznikl kolem konce tzv. paleolitu. Je to místo, kde najdeme počátek systematického sebe-zotročování a odcizení od sebe. Veškerý tento průběh, který se spojuje s neolitickou revolucí (městský život, zemědělství, atd.), zdá se, že v konečném důsledku vede k dnešní obrovské technologické civilizaci. V průběhu staletí mýty prostupovaly civilizovanými společnostmi, aby se zdála přirozená tato ideologie, na níž je civilizace postavena. Mezi tyto mýty patří potřeba politických hierarchií, víra v pokrok, chápání přírody jako nepřátelské a přesvědčení, že ekonomiky (výměna spíše než darování-dostávání) jsou neodmyslitelné všem lidským sociálním uspořádáním. Městské civilizaci muselo předcházet mnoho změn v rámci kolektivní psychologické praxe těchto kultur, například vznik symbolického zprostředkovávání (řeč, umění, čas, atd.), jenž dělají domestikaci pravděpodobnější. Tyto změny vedly k sedavému způsobu života a domestikaci dříve volných rostlin a zvířat, k prolomení letitému, organickému způsobu života a vytváření stálé cykly navýšené separace od našeho přirozeného prostředí.
Nezáleží na chronologii nebo či zde je opravdový zdroj původní nadvlády, naše moderní dilema nejvíce charakterizuje nedostatek přístupu ke krajině, na níž žít volně. My jsme se všichni stali buď vězni, chovanci, uprchlíky, otroky, služebníky a osadníky nebo jejich různými dozorčími a manažery. Obnovení/regenerace původních biotopů znamená osvobození zeměpisných oblastí od nadvlády státu a kapitálu, stejně jako obnovení naší spřízněnosti s přírodou. Volní lidé žijící ve volných skupinách v souladu s biosférou museli sami sebe lokalizovat v přírodních, ne politických krajinách.
Není možné přednést univerzální praktickou strategii. Odpor má nespočet podob. Nakonec kombinace/souhra defenzivních a ofenzivních strategií zdá se zřejmě nejslibnější. Zabírat půdu a bránit ji, nebo se alespoň dívat v tomto ohledu po možnostech.
Výňatek z eseje “Land and Freedom” od Sea Weed.
Poznámka: V eseji se mluví o Severní Americe, nicméně podstatná část eseje je implikovatelná kamkoliv. U nás můžeme mluvit o vykořenění, ztrátě vztahu k Zemi.