Úvod

Anarcho-primitivismus je často líčen, že jeho kritika není schopna poskytnout dostačující zabezpečení pro osoby se zdravotním postižením; údajně si „vyžaduje nepostižená těla pro svou ideální společnost“, a je tak vnímána jako neodmyslitelně ableistický postoj (Ben-Moshe, Nocella, & Withers, 2012, str. 216).

Předložím naopak, že anarcho-primitivismus obhajuje společnost, která by zabezpečila úplnou prosperitu lidem s celou řadou schopností, a že civilizace sama působí jako destabilizující síla. Je to civilizace, která efektivně zpomaluje náš růst a činí mnoho z nás postiženými; je to civilizace, která zužuje škálu našich smyslů, zmenšuje náš svět a naše obzory, a upírá nám možnost zažít celistvé využívání našeho těla.

Standardizace masové společnosti nutně určuje větší počet lidí jako „neschopných“, pakliže se nepřizpůsobí úzce předepsanému rámci. „Běžná škála“ lidské variability se zcvrkla, a ti mimo tuto škálu jsou stigmatizováni, patologizováni, léčeni a ovládáni. Civilizovaná řešení žít s lidmi různých schopností, nakládá s velkými segmenty lidí jako s rozbitými hodinkami, které potřebují nové díly a regulární opravu. Tento přístup je přiřaditelný standardnímu operačnímu postupu civilizace chápání každého lidského problému jako technického problému; to nám umožňuje plnit svou povinnost pečovat o ty kolem nás vývojem nových produktů, nabízení nových služeb a budování nové infrastruktury. Potřeba vztahů je vymýcena. Tímto způsobem nám civilizace umožňuje nestarat se o ostatní, kteří mohou potřebovat pomoc, což znamená, že umožňuje ostatním se o nás nestarat, když potřebujeme pomoc. Civilizovaná řešení určována lidem s celou škálou schopností jsou horší než vnímaný problém. Tato řešení jsou mimo kontrolu technologické eskalace s trajektorie, která se v současně době řítí k transumanismu. Ten nepředstavuje striktně nenávist a odpor k postiženým tělům, ale k tělům jako takovým.

Obvinění z ableismu

První a poslední slovo má Anthonyho Nocella v Earth, Animal, and Disability Liberation: The Rise of the Eco-Ability Movement, v knize, jíž vydal spolu s Judy K.C. Bentleyovou a Janet M. Duncanovou. V úvodu knihy Nocella tvrdí, že „zelení anarchisté vnímají lidi s postižením jako přítěž soběstačné komunitě“ (Nocella, Bentley, & Duncan 2012, xvi). A v jeho závěrečné kapitole Nocella říká, že „zelení anarchisté a primitivisté tvrdí, že ti, kteří mají postižení, identifikovaní jako nedostatečná společnost, budou umírat pro jejich nedostatkové schopnosti přežití v přírodě nezávisle na technologiích a dalších lidech.“ Tvrdí, že „zelení anarchisté obhajují přístup přežití těch nejsilnějších“, a že „prosazují společnost, která by selhávala v uspokojování potřeb se zdravotním postižením“ (Nocella 2012, 245). A. J. Withers pravděpodobně nevehementnější hlas Earth, Animal, and Disability Liberation, řekl, že „osoby se zdravotním postižením jsou v rozporu s primitivistickou myšlenkou“, a že „anarcho-primitivismus je zásadně ableistický“, a že „tato utlačovatelská ideologie nemůže být souladná s ideou sociální spravedlnosti“ (Withers 2012, 121). Pro zesílení slov Withers varuje: „Primitivistický ideál představuje to, kde by byli lidé s postižením zabití… Musíme být odstranění pro vytvoření jejich utopie“ (Withers 2012, 120).

Útok ableismu Nocella a Witherse varialibizuje téma. Vyplňuje variantu žíravého útoku takových jako Noam Chomsky a Murray Bookchin, že anarcho-primitivisté jsou v úmyslu či praxi genocidní. Chomsky řekl o anarcho-primitivistech, že „co požadují je největší masovou genocidou v dějinách lidstva“.

Otupěné smysly, ponížená těla

Ekofilozof David Abrham tvrdí, že „na rozdíl od jídla a dýchání jsou smysly naším nejintimnějším propojením se živou Zemí“ (Abram 1997), a varuje před „civilizovaným znevěrohodněním smyslů“ (Abram 1988). Buď prostřednictvím atrofie, která přichází z nedbalostí, nebo každodenním útrapou, která je téměř nevyhnutelná v civilizované společnosti, byla plná škála lidských schopností omezena a naše smysly zmenšeny; schopnosti, které byly samozřejmostí jsou nyní výjimečné nebo dokonce úplně postrádané. Je téměř nemožné, aby civilizace unikla bez úhony; civilizace sama destabilizuje.

Vezměme si zrak: bylo zjištěno, že myopie (nebo-li krátkozrakost), která se vyskytuje v rozmezí mezi 0% a 3% u populací lovců-sběračů, je ve většině případů poměrné vzácná. V závažnějších případech může být vymezena na jednoho z tisíc. Ale, „když jsou běžné podmínky moderní civilizace přidruženy lovecsko-sběračskému životního stylu“, míra myopie může rapidně narůst na úroveň průměru západní populace během jedné generace (Cordain, 2002). Pro srovnání, v roce 2010 Národní oční institut (National Eye Institute) oznámil, že míra myopie ve Spojených státech je 23 procent, a předpokládá se, že bude i nadále stoupat s nepředvídatelnou budoucností. Toto bylo částečně přisouzeno nadměrné „pasivní práci“ (věcem, jako je čtení, sledování obrazovky); náš obzor se zúžil z prozkoumávání celé savany ve snahu číst osvětlené obrazovky.

Vědci v Austrálii nedávno zjistili, že „sledování obrazovky má potenciální negativní dopad na sítnici mikrovaskulární struktury“ (Gopinath, et al. 2011, 1233). Zatímco je dobře známé, že je sedavé chování a sledování obrazovky spojeno s kardivaskulárním onemocněním, vědci v Sydney zjistili, že takové chování negativně ovlivňuje i mikrocirkulaci oka, a proto může mít za následek zhoršené vidění. Zajímavé je, že děti, které tráví více času venku, vykazují menší zúžení sítnice asteriol. Avšak sama fyzická aktivita údajně není zcela přikloněna k tomuto zjištění, neboť účast v halových sportech neposkytuje stejnou výhodu jako venkovní aktivity.

Nejen, že se náš životní styl a naše oči změnily, ale okolní prostředí jakbysmet: „jen 40% Američanů žije, kde je v noci dostatečně velká tma pro lidské oko pro přechod od čípkového k tyčinkovému vidění“ (Longcore, T. & Rich, C., 2004, 192). To znamená, že u mnoha z nás naše oči působí v rámci umělého úzkého rozsahu; to je podobné jako neschopnost natáhnou něčí končetiny.

Vezměme si pohyblivost: V Energy and Equity Ivan Illich osvětlil, že moderní cestovatel byl „zbaven používání svých nohou“, čehož je důsledkem, že chůze často již není požadovanou možností; letadla, vlaky a automobily byly rozšířený lidmi po obrovských vzdálenostech a postavily fyzické bariery v cestě chodce (Illich 1974, 48). Illich se zabývá ztrátou možnosti používání něčích nohou, a tím, jak technologický vývoj učinil nohy nedostatečnými, zatímco antropolog Tim Ingold líčí, jak obuv fyzicky mění nohy způsoby, že snížily jejich schopnosti. Prohlašuje, že „lidská noha se svým relativně imobilním palcem má vše, ale ztratila svou původní funkci chápavosti“ (Ingold 2004, 317). V kontrastu častěji holé nohy domorodých lidí řekl „sbírají ze země s téměř manipulační přesností“ (Ingold 2004, 334).

Jedním důležitým požadovaným bodem aktivisty za práva zdravotně postižených osob je, že postižení není nutně určováno přítomností tělesného postižení. Spíše, postižení je často uvaleno na jednotlivce společností. Masová společnost je nutně standardizovanou společností, kde je běžná škála lidské variace uměle zúžena.

Tato patologizace přirozené lidské variace je evidentní v nedávné diskusi kolem nedávno vydané DSM-5. Kritici tvrdí, že DSM-5 „bude zhoršovat diagnostickou inflaci, zvýší nevhodnou léčbu, vytvoří stigma a způsobí zmatek mezi kliniky a veřejností“ (Frances, 2005). DSM do značné míry existuje pro onálepkování lidí, klasifikaci a kategorizování, a s každou novou verzí, co prochází jako „normální“ nebo dokonce „zdravé“ se zmenšuje. Lidé jsou ve stále větší míře dohánění k léčbě.

Ale je tu určitá libovůle, co se považuje za normální. Je to jeden z nejdůležitějších přínosů aktivistů za práva zdravotně postižených. Dokonce emocionálně pojímaná diagnoza jako je schizofrenie, a život se slyšením hlasů, nutně nemusí být chápana jako patologická nebo vyžadující odborné vyšetření. Oryx Cohen poukázal na to, že příznaky spojené s psychózou jsou zkušeností přibližně 1 z 10 lidí v průběhu života, a to je zhruba na stejné úrovni jako výskyt leváctví. Cohen tvrdí, že je často základním činem označovat zkušenosti jako slyšení hlasů jako symptomy, jako patologické, a jako důkaz nemoci, což je alespoň částečně tím, co činí takové zkušenosti nebezpečné; lidé jsou přesvědčováni těmi v pozici autority, že je něco s nimi (Levine, 2013).

Nepřítomnost těchto profesionálních tříd a těchto diagnostických kategorií se stávají sílou pro ty, kteří žijí mimo civilizaci. Člověk jednoduše nemůže být zamítnut jako schizofrenik nebo nemocný, nebo jako blázen, ale spíše musí být potřebně léčen jako jednotlivec; navíc to není „léčba“ v profesionálním slova smyslu, ale spíše péče nějakých vrstevníků.

Osobní identita:politická identita

Přesto, že jsem se výše představil v obraně anarcho-primitivismu a naznačil, že nabízí největší vyhlídku společnosti, která umožňuje co největší rozkvět, je pravděpodobné, že to nebude tišit kritiky. Ve skutečnosti je to vystavováno riziku vyprovokování většího odsouzení. Potíž s předchozí částí pro ty zúčastněné v nově vznikajícím oboru ekodovedností, a pro alespoň některé aktivisty za práva zdravotně postižených je, že se tak ukazuje postižení jako obecně negativní, a jako něco, čemu je se třeba vyhnout, pokud je to možné. Pokud ukazujete nějakou formu postižení jako na negativní, jeví se to, že se sami vystavujete obvinění z ableismu; je to interpretující tak, že nechcete, aby existovali „tito lidé“.

Chybou je, že takový kritický pohled vylučuje zdravotně postižené (nebo snižuje jejich počet) jako ekvivalent k odstranění určitého druhu člověka nebo celé populace lidí. Říkat, že:

„Nižší míra zdravotního postižených je vhodnější vyšší míře postižení.“

se interpretuje jako:

„Svět s menším počtem lidí se zdravotním postižením je vhodnější světu s větším počtem lidí se zdravotním postižením.“

což se v obratu považuje za morálně na stejné úrovni k prohlášení takovému jako:

„Svět s pár černými lidmi je vhodnější světu s větším počtem černých lidí.“

„Svět s méně homosexuály je vhodnější světu s větším počtem homosexuálních lidí.“

Zatímco poslední dvě prohlášení jsou jasně nepřijatelná, první prohlášení – vyjádření touhy po snížení míry postižených – není. Je hrubou chybou, aby tato prohlášení byla funkčně rovnocenná. Pro lepší způsob, jak pochopit první prohlášení, by se s ním mělo zacházet na stejné úrovni jako s:

„Svět s menším počtem obětí násilného napadení je vhodnější světu s větším počtem obětí násilného napadení.“

Záměrem není, že oběti násilného napadení je třeba odstranit, nebo, že tu není místo pro „tyto lidi“ ve světě, nebo, že musí zemřít pro uskutečnění něčího politického ideálu. Pointou je, že světu s méně případy násilného napadení je třeba dát přednost. Pokud můžeme zabránit násilnému napadení, pak bychom to měli udělat; zabránění násilného útoku není nutné chápat jako bránění určitému typu člověka od příchodu na svět.

Dalším způsobem, jak to vysvětlit je, že zdravotně postižení by neměli být chápaní jako nezbytný komponent něčí osobní identity; spíše nahodilý. Při použití osobního příkladu, jestliže by Charcot-Marie-Tooth byla odstraněna před mým narozením, neznamenalo by to, že bych nikdy nepřišel na svět; znamenalo by to, že bych přišel na svět bez konkrétního onemocnění. Měl bych z toho prospěch, ne újmu.

Tento chybný způsob pochopení postižení má několik velmi vážných následků. Fakticky znemožňuje přijetí opatření k zabránění různých útrap, nespravedlivě stigmatizuje ženy, které se rozhodly potratit postižený plod, a mohl by být rozumně extrapolován jako opozice vůči téměř jakémukoliv opatření pro veřejné zdraví.

Povinnost péče: Dělba práce není vzájemná pomoc

Tvrdil jsem, že anarcho-primitivismus poskytuje celistvý rozkvět lidem se širokou škálou schopností, a že civilizace lidi destabilizuje, a to buď brutálním tělesným postižením, nebo umělým zúžením škály normálního chování. Nicméně, tohle nevyjímá nutnost poskytovat a přijímat péči. Jelikož se lidé nevyhnutelně odlišují ve svých schopnostech, každý bude potřebovat pomoc v určitém okamžiku svého života, nevyjímaje když jsou mladí, když jsou staří, a v různé míře a v různých kontextech ve všech ostatních částech života. Jak postižení a/nebo ekodovednostní aktivisté poukazují na to, že „postižení… by mělo být vnímáno jako normální stav věcí“ (Ben-Moshe, Nocella, & Withers, 2012, str. 211). Normální, přinejmenším v tom smyslu, že všechny životy zažijí postižení a všechny životy budou zahrnovat péči o druhé.

Máme povinnost se starat o jiné. Doufám, že tento obecný výrok může být široce odsouhlasen. Je otevřenou otázkou a předmětem sporu to, co tato povinnost od nás vyžaduje, a jak plnit tuto povinnost. Povinnost se starat, například nutně nezaobírá povinnost zdržení se poškozování jiných. Naše touha starat se o jiné, může být narušena v případě, že máme k dispozici pouze prostředky zatěžující velkými náklady ostatní. Například, neměl bych brát orgány od neochotného zdravého člověka pro zaopatření několika dalších. Takže jsou tu hranice v tom, jaké kroky můžeme udělat pro péči o lidi. Je to stejná logika, která nutí mnohé oponovat pokusům na zvířatech, a to i v případě, kdy mohou přinášet nějaké výhody.

Avšak kritikům se nějak podařilo splést si civilizovanou dělbu s anarchistickou vzájemnou pomocí. Například, A. J. Withers se ptá: „Co se pak stane se zdravotně postiženými, když se odstraní technologie a dělba práce? Mnoho postižených lidí se spoléhá na vzájemnou pomoc a formu pomoci od druhých… zrušení pracovních rolí… by znamenalo, že mnoho postižených lidí zemře“ (Withers 2012, 119).

Dělba práce je aktivní znekvalifikování populace, a v mnoha ohledech dělá nemožnou vzájemnou pomoc. Znekvalifikovaní mají často málo, co nabídnout, mimo velmi specifický kontext, a dokonce v této souvislosti to, co mohou nabídnout je často komodifikováno, spíše než svobodně poskytnuto. Lékaři a terapeuti podávají léčiva a léčení schizofrenici nejsou součástí vzájemné pomoci bez ohledu na výsledky. Dělba práce slouží kapitálu, zatímco vzájemné pomoci slouží lidé; to je téměř v protikladu. Ve skutečnosti ti, kteří agresivně pojímají dělbu práce, by mohli být sami do jisté míry definovaní jako postižení. Simon Fairle (2012) sám sebe popsal jako „netechnického“, vyjádřil tím nedostatek určitých dovedností a schopností.

Existují také přesvědčivé důkazy ve fosilních nálezech o raných lidech pečujících o nemocné a zdravotně postižené ve svých komunitách. Ve své knize The Wisdom of the Bones popisují paleontologové Alan Walker a Pat Shipman vykopané pozůstatky patřící jednotlivcům starým 1,7 milionů let, kteří měli komplikovanou nemoc v důsledku bolestivých, oslabujících krevních sraženin. O tyto osoby bylo neodmyslitelně postaráno ostatními. Byli závislí na druhých pro opatření vody a jídla, stejně tak byli ochránění před dalšími hrozbami, jako jsou volně žijící zvířata. Walker a Shipman píší, že „jejich kosti jsou dojemným svědectvím o počátcích společenskosti, silných vazbách mezi jednotlivci“ (Walker & Shipman 1997, 167).

Stejně tak byly objeveny vzorky neandrtálců, jenž vykazují známky artrózy. Ronald Wright tvrdí, že tito „četně zmrzačení jedinci… byli očividně podporováni po léta jejich komunitou“ (Wright 2005, 20).

Nemělo by být také přehlíženo, že mnoho nelidských zvířat také pečuje o své nemocné a zdravotně postižené; Marc Bekoff zjistil, že některá dokonce uctívají jejich mrtvé. Povinnost se starat o ostatní, nemocné, zdravotně postižené nebo staré, může být a bylo naplněno mimo hranice civilizace a bez odpovídajících zařízeních.

Kouzelná slova a směny

Nocella, Bentley a Duncan (2012) dobře shrnuli, že „nekontrolovatelná touha po technologiích může být zradou, která může způsobit destruktivní zpětný efekt“, ale podporují používání „obnovitelných zdrojů ekologické technologie a nezničujících zdrojů“ (str. xvii-xviii). Zdánlivě považují za možné zachovat všechny přínosy a výhody nabízené technologiemi, zatímco obchází všechny negativní aspekty. Je to touha po perpetuem mobile nebo snad studené fúzi nebo slibné jaderné energii „na dosah ruky“. Předpona „eko“ je používána jako magické slovo k rétorickému oddělení dobrého od špatného; to je směna, která naznačuje, že nějakým způsob opravíme tyto problémy v budoucnosti.

Bohužel, dobré a špatné jsou neodmyslitelně spojeny, a tak představují ucelený celek. Anarcho-primitivismus nemusí popírat, že civilizace je schopna nabídnout vymoženosti, nebo že určité technologie mohou skutečně zachraňovat životy. Ale celý projekt je buď o příjímání nebo odmítnutí jako celku; není možné, aby se ryze oddělilo dobré od špatného, výhody od škod. Naopak, je potřebné posoudit, kde převaha důsledků lže.

Nocella, Bentley a Duncan (2012) říkají, že kvůli nákladům na životní prostředí (které musí pochopitelně zahrnovat utrpení a předčasnou smrt lidí a nelidí), by technologie měly být použity pro hodnotné účely, takové jako je prosazování sociální nespravedlnosti, a ne pro frivolní důvody. Oni, stejně jako mnoho dalších, pravděpodobně chtějí zachovat lékařství, ale vzdát se těžby, udržet internet, ale odstranit Angry Birds, udržet Skype, ale jen pro naše konference.

Nekonečno a ještě dál! Transhumanismus

Anarcho-primitivisté jsou kritizovaní za podporu společnosti, která by nezahrnovala údajné zplnohodnotnění technologií, jako jsou vysoce sofistikované invalidní vozíky, výtahy a auta. Rizikem je nekontrolovatelná technologická eskalace. Každý navržený technologický pokrok se děje pravděpodobně ve prospěch někoho, nějakým způsobem, ačkoliv ryzí dopad je škodlivý vůči biotickému společenství jako celku. Identifikování se s prospěchem, pak může být použitu k sugesci, že musí být následován vývoj, zatímco škody jsou umístěny mimo dohled, případně se řeší směnou pozdějších oprav. Současné sledované projekty zahrnují zevní kostry pro ty, kteří nemohou chodit, mozky ovládané protézy a počítačové trávení.

Vedoucí vývojář ReWalk, robotických zevních koster určených pro paraplegiky, tvrdil, že tato technologie bude brzy brána vyloženě jako základní péče: „Pakliže byste měli vaši nohu amputovanou nad koleno, je tu diskuze o tom, zda potřebujete protézu? Opravdu není.“ (Lapowsky, 2014). Obdobně očekává dobu, kdy potřeba po zevní kostře nebude předmětem diskuze.

Destinací nekontrolovatelného vlaku je transhumanismus. Eventuálně musí být ztělesněn, musí být oživen a smrtelnost musí být považována za postižení. Nakonec může být tvrzeno, že úplné zbavení se našeho těla je potřebné k překonání ableismu. Jen ti skutečně zdatní budou paradoxně ti, kteří se zbavili svých těl. Být zvířetem znamená být postižen. Transhumanista Zoltan Istvan řekl, „nevyvíjeli jsme se po miliony let, abychom zůstali zvířaty.“

V tomto duchu tvrdil Istvan (2014), že pakliže nebude podporován výzkum radikálního prodloužení života, mělo by to být považováno za trestný čin zabití, a mělo by se přemýšlet o tom, kdy takový trestný čin bude právně vymáhán. Istvan věří, že opozice takovému výzkumu (nebo jednoduše odmítání přidělování peněz na něj), se tím bere zodpovědnost na sebe za všechny, kteří umírají (bez ohledu na to, jak či kdy zemřou). Istvan a mnozí z jeho transhumanistických kolegů tvrdí, že smrt musíme překonat. Istvan není odchylkou, jeho projekt je logickým vyústěním civilizace.

Závěr

I když byl anarcho-primitivismus obviněn z toho, že je ze své podstaty diskriminační – ba dokonce genocidní – a v jádru ableistický, realita je přesně opačná. Anarcho-primitivismus poskytuje nejvyšší úroveň prosperity pro lidi s řadou schopností. Civilizace se představuje jako řešení, ale nedokáže si připustit svou úlohu v přispívání k problému. Civilizace odvádí lidi do dolů, a poté jim prodává berle, bere jejich nohy a prodává jim kola; pro každého člověka, kterému pomůže, otráví mnoho jiných.

Civilization Will Stunt Your Growth: Defending Primitivism from Accusations of Ableism, Eric I. Smith (uncivilizedanimals.wordpress.com).