Takže, jak příběhy kolonizují naší představivost a jaké jsou následky? Kolonialismus je materiální manifestací socio-ekonomického a socio-environmentálního systému, který je založen na civilizované epistemologii. (1) Jak již bylo dříve uvedeno, obživy civilizovaných kultur jsou založeny na dravosti. Energie – z potravin, práce a vnějších zdrojů používaná při produkci – hraje kritickou roli v socio-ekonomickém paradigmatu, kde je pro dravce cílem maximalizovat výnos a zisk za minimálních nákladů, a to na úkor samotných zdrojů. Zdroje jsou nuceny vyvíjet a produkovat více, než zpětně dostávají, pracují za schodku. 16 Tento princip produktivity přebytku a výsledný schodek energie charakterizuje civilizované ekonomiky. Opět platí, že na rozdíl od jiných dravých zvířat, která přispívají k rovnováze v symbiotických společenstvích, jichž jsou nedílnou součástí, lidská dravost má kořeny v odcizení od různorodosti, a v návaznosti představuje odcizení od rozmanitosti. Paradigma založeno na kořistnictví na úrovních schodku nutně vede k expansionismu.

Třídní systém, v němž se epistemologické třídy transponují do socio-ekonomických tříd, přináší kultury fixované na koncepční hranice a současně na vymezené materiální hranice. Toto je dalším příkladem, kdy se představa fyzicky zjevuje jako epistemologické a materiální hranice kladoucí skutečná omezení na znalosti, vývin, touhy a zkušenosti. Hranice zakazují volný přístup k prostoru a životním potřebám, a hrají klíčovou roli v ovládání rostlinných, lidských a ostatních zvířecích zdrojů, stejně jako času a prostoru.

Tento záměr ovládat zdroje energie vedl k vytvoření institucí soukromého vlastnictví, které strukturovaly nerovné vztahy moci a nerovná práva na vliv a svobodné rozhodování v samotné struktuře civilizované společnosti. 17 Jinými slovy hranice byly prosazeny vlastnictvím a majetkem: uzamkly živé bytosti v klaustrofobických buňkách závislosti určených a omezených takovými kategoriemi, jako vlastnictví a zdroje. Proto, když si lidé zvolili domestikaci jako zdroj obživy, vzdali se cestování – nomádství a pastevectví, – a tak zavrhli důvěru ve střídavost a rozmanitost, a zvolili si na místo toho sedavou existence. Protože tento sedavý ekonomický systém funguje na schodku, neustále spotřebovává více než vrací. V důsledku toho, prostředí nomádských či potulných a sběračských kultur, a současně vytváření potřeby pro neustálý růst v reprodukci lidských a jiných zvířecích zdrojů nevyhnutelně vedou k domestikační populační explozi. 18

Je dobře známé, že zemědělská revoluce se vyznačuje náhlým růstem lidských měst. Jak bude probíráno v druhé kapitole, města jsou monokulturní prostředí. Jsou vytvářena pro jednu perspektivu jen jednoho druhu, z níž byly odňaty „cizí“ potřeby a formy života. Městské prostory jsou vydezinfikovány od divokosti, čímž podle své povahy vysoké (a rostoucí) hustoty, nemůžou být soběstačná. Je v nich vymýceno soutěžení, zatímco „užiteční“ zvířecí lidé jsou hustě koncentrováni v chovech mimo městské prostory, čímž je „krajina“ podrobena uspokojování potřeb a agendě jeho obyvatel, městu.

Toto vytváří paradoxní situaci, v níž civilizované společnosti závisí současně na sedavé omezenosti, expansionismu a nepřítomnosti. Je to systém kolonizace, v němž dravec žije na jednom místě, ale ovládá a konzumuje vzdálené krajiny. Kolonizace se sama představuje v parazitickém socio-ekonomickém paradigmatu, v němž se dravci daří oddalovat mechanismy, které regulují spotřebu a růst, konstantní potřebou kolonizace nových územích.

Jinými slovy proces kolonizace začíná s ontologickým pojetím vlastnictví půdy a zdrojů, což vede k sedavému systému těžby práce, masa a prvků od životního prostředí, který neutváří nějaké společenství či krajinu. V symbiotickém systému parazit konstruuje svět jako cizí a zřizuje účinný systém vykořisťování, vlastnictví a kontroly, jenž v nepřítomnosti umožňuje parazitovy jednosměrně spotřebovávat energie. Pro úspěch v tomto projektu civilizace vyvíjela technologie, aby si usnadnila vykořisťování zmocněním se míst a subjektů, které chovatel, majitel a vykořisťovatel nemusí vidět, znát 19 a držet.

První z těchto technologií je tak technologie nepřítomnosti. V kontrastu od divočiny, kde jsou přítomnost a empatie rozhodující pro vitalitu, civilizace funguje na odcizení a nepřítomnosti. Vyžaduje fyzickou a emocionální nepřítomnost, avšak zahrnuje také metafyzické dimenze, neboť technologický vývoj je doslova spojen se smrtí. Konkrétně vzestup lovu, tedy zabíjení jiných pro jídlo, v období mladého paleolitu na Středím Východě, vedl některé lidské skupiny k vývoji loveckých technologiích. Paleoantropolog Clive Gamble (v Ingold, 1997, str. 94) spojuje tento vývoj v loveckých technologiích s kolonizací, zatímco Richard Lee (1988) spojuje příchod lidského jazyka s nárůstem loveckých aktivit. Lov tak vedl k domestikaci, a tyto kultury záměrně a systematicky zabíjely pro obživu.

Vytvoření odcizení mezi tím, kdo způsobuje bolest a obětí, umožňuje frugivorům přecházet k pravidelnému sériovému zabíjení. V tomto ohledu poskytuje jazyk rámec pro ritualizovanou vraždu. Účelem jazyka je vytvářet normy kázáním předpojatých pojmů a vzorců pro své použití. V tomto případě se jazyk liší od komunikace, – která je základem života, – stejným způsobem, jímž se nástroje odlišují od technologií. Nástroje a komunikace jsou neregulérní a reagují na momentální potřeby. Nevyžadují systém k zajištění normalizace a mají důležité místo v divočině. V kontrastu jazyk a technologie jsou systémy, které připouští ritualistické chování bez ohledu na potřeby nebo i navzdory potřebám. John Zerzan (2002, 2008) vysvětluje, že vynález jazyka a rostoucí lidské spoléhání se na symbolické myšlení jsou u kořene civilizovaného násilí. Abstraktní představivost poskytla prostředek pro lidské odcizení od reálného světa, který vrcholí v současných kulturách patologické závislosti na technologiích, virtuální realitě a představivosti. Symbolické myšlení a systémy představivosti jsou schopný jazykem a uměním (ale i politikou) rozvrátit smysli a nahradit skutečnost fikcí. Můžou nás přesvědčit, že například nemoci, utrpení nebo masové vraždy (válka) jsou energie života, nebo, že chudí třetího světa jsou chudí, poněvadž je to tím, co chtějí od života, a tak jsou spokojeni. Jinými slovy jsou symbolická kultura a abstrakce životně důležité prvky jazyka, neboť stanovují pravidla či gramatiku pro struktury, tvarování a ovládání našeho (ne)porozumění a (ne)komunikace. Touto gramatikou je technologie, která institucionalizovala utrpení a rituální zabíjení ulehčením emocionální vazbě z – a umožněným vytváření identity na základě – nepřítomnosti a představivosti.

Ve volné přírodě je empatie regulačním mechanismem, jenž závisí na přítomnosti a porozumění. Jeho funkcí je minimalizovat zabíjení a bolest, čímž nepřetržitě zajišťuje obtížně zabíjet druhům, jejichž místo ve společenství života bylo historicky mezi pacifisty. V kontrastu jazyk a symbolická kultura vytváří potřebný distanc. Takže civilizovaní lidští masožravci můžou plakat, když si vyprávějí o umírajících dospívajících například ve fiktivní novele The Fault in Our Stars (Hvězdy nám nepřály). Čtenáři, včetně těch bombardovaných a kolonizovaných bohatým bílým severem, mají lítost nad fiktivními bílými, severoamerickými lidmi, když jsou postiženi protichůdným systémem kolonizace známým jako rakovina. Současně umožňují tyto technologie nepřítomnosti civilizovaným zůstat slepými a hluchými k naříkající matkám ztrácející své děti na jatkách, a k matkám, které ztrácí požitek ze svého dítěte, když jsou zabity navzdory touze po životě. Civilizovaní masožravci zůstávají klidní, když se zabořují do smaženého masa beránka s vidličku a žvýkají mrtvé. V prázdnotě světa, jejž jsme zpustošili, nepláčeme kvůli životu, pro něhož jsme vytvořili kult nepřítomnosti a mrtvých.

Tento směr konvergovaný jazykem, loveckou technologií a symbolickým myšlením je genezí lidstva. Civilizovaný příběh koreluje moderní lidské identity s dokumenty, literaturou a teoretizováním. Opět platí, že tento příběh konstruuje tyto vlastnosti jako neodmyslitelně a výlučné lidské (např. Chomsky, 1957 a 1972). Také jsou tyto vlastnosti představovány tak, že poskytují lidem výhody, které činí kvalitnějšími jejich reprodukční strategie a přežití. Čímž jsou lidé odlišeni a odděleni od ostatních zvířat, a to nejen epistemologicky, jak je popsáno v předchozí kapitole, ale také ontologicky.

Od zrodu jazyka se tah na divočinu stal jednou cestou odcizení, civilizace a nakonec literatury. Více než metaforu poté literatura tvoří samotné jádro civilizovaného života. Tvrdila bych, že civilizovaný život samotný je literatura, neboť jazyk a gramotnost také poskytly prostředky pro ustanovení vlastní legitimace a replikace civilizované epistemologii. První kapitola této knihy do hloubky prozkoumává tyto mechanismy, zejména francouzský filozof Jean-François Lyotard’s (1984) poznamenal, že „velké příběhy legislativy“ jsou prostředky, jimiž nepravda nebo fikce můžou být znovu vytyčeny nad realitou. Současně nás to přivádí k druhé technologii, zejména té, která stanovuje a šíří tyto příběhy.

Nedávný výzkum přinesl do článků a příběhů některé fascinující vhledy mechanismů kulturní reprodukce. Jack Zipes (2009) tvrdí, že příběhy fungují dobře jako mémy. Konkrétně nás plní informačními jednotkami, v nichž hrají roli kulturní geny. Zipesovi závěry jsou založeny na jeho studii o historii evropských lidových příběhů, vývoji lidského poznání, obdobně jako na jeho výzkumu (psaní) dětské literatury. Tento průsečík drbů, literatury a biologie poskytuje svazek pro úspěšné šíření civilizovaných principů, kde technologie psaní hrají klíčovou roli při kolonizaci lidských myslí a tužeb civilizovanými mémy. Nicméně znovu platí, že tyto technologie jsou zakořeněny v zemědělské revoluci. Ve skutečnosti podle Waltera Onga (1982, 1986) a Jacka Goodyho (1986. 1977, 1987) potřeba psaní, která vznikla se zemědělstvím, stratifikovala společnosti, když úřady započaly evidenci, aby zavázaly dlužníky k nerovnému vlastnictví a vykořisťování. Jazyk a symbolická kultura poskytla gramatiku struktuře směnného kurzu pro symbolický kapitál. V tomto ohledu zahrnuje gramatika systém pravidel, jenž standardizuje jednotné uplatňování dříve odvozených formálností, čímž zajištěný výsledek sociálních interakcí ve třídě a mezi třídami zůstává stabilní a pod kontrolou. Tento systém poskytuje stanoviska pro nerovnou výměnu v ekonomice individuálního úsilí a sociální ekonomice.

Jazyk se tak úzce podílí na socio-environmentálním paradigmatu a kultuře obživy, když jeho pojmy a gramatika infiltrují naše mysli, a tím je mění v raném věku (Chomsky, 1957, 1972, Goody, 1968, Ong, 1982, 1986), přičemž gramotnost zajišťuje, že příběhy, které strukturují naši socio-environmentální ekonomiku, zůstávají zakotveny. V tomto ohledu představují lidé úložiště příběhů, jejž je kolonizují. Čímž sami sebe reprodukují a vzdělávají děti jazykem a civilizovanými příběhy, které zajišťují vlastní šíření domestikaci a humanismu.

Francouzský sociolog Pierre Bourdieu (1990) vysvětluje, jak se tento mechanismus podílí na procesu kolonizace nebo začleňuje kulturu a ideologii. Zkušenosti a informace jsou podle něj zakódovány v těle a ovlivňují lidi trvalými dispozicemi. Informují jejich volby a chování, a obvykle je vyzývají jednat podle sociální skupiny, do níž patří. Pakliže každý člověk doslova pojímá jeho vlastní zkušenosti a jeho předků, stává se spojen s tímto kulturním dědictvím, a prostřednictvím těchto dispozic, vírou, cítěním, činěním a myslí se stává součástí ekonomického úsilí, úsilí, jehož by bylo potřeba v divočině k (znovu)objevování nových řešeních na nové příležitosti. Bourdieu tento sled historie a antropologie nazývá habitus. To, co tento proces kolonizace dělá účinným je doxa, jelikož tím pokračuje poznání a přesvědčení, že znalec nemá potřebu, aby aktivně věděl, že ví nebo má, a tak zůstává ve stavu samozřejmosti a zatemněnosti.

Ekonomické úsilí je mechanismem, jímž civilizace reprodukuje své kulturní a společenské instituce. Namísto činění nových rozhodnutí, která jsou založena na základě přítomnosti a zdravém pochopení reality, člověk ekonomizuje úsilí, a habitusem a doxou znovu-stanovuje již zavedené kulturní a společenské vzorce chování zaváděním závěrů rozhodnutích a odvozených vzorců, jež člověk nemusel zažít, ale který přesto byly zapsaný do našeho těla hexisem – nebo-li způsobem, jímž se člověk sám nese, pohybuje a interaguje spolu s něčím prostředím. Právě proto, že doxa zůstává znalci neznámá, celý mechanismus akulturace zajišťuje permanentnost minulosti, přesto, že byl zpochybněn touhami a praxí, nicméně ponechává prostor pro překvapení.

Jak již bylo dříve uvedeno, civilizovaný příběh je postaven na klasifikaci. Čímž tělo nebo corpus pojímá sociální kapitál spolu s epistemologií, doxou, habitusem a omezeními pro přesun a přístup ke zdrojům obživy. Toto ztělesnění civilizace lidskými zvířaty vysvětluje, že příběh je soudržný. Takže se stáváme vektorem dialektických sil a zároveň konzervatismem, a když toužíme po divokosti a změně, pře-nařizujeme permanenci. V tomto procesu rozšiřování příběhu naše těla a esprit 20 zaopatřují sešit, do něhož civilizace vrývá svůj text.

Pro úspěšné kolonizování svých zdrojů potřebuje civilizace modifikovat své vnitřní krajiny tak, aby ochotně sloužily potřebám kolonizátora za vysokou cenu pro sebe, 21 a to jak v ohledech energie, tak v ohledech ztráty empatie, pochopení a kvality zážitků. Jak je již dříve probíráno, zdroje jsou nuceny vytvářet nadhodnotu produktů nebo masa pro jejich vlastníky/spotřebitele za minimální cenu. Tento systém modifikace lidského divokého chování a systematického vkládání civilizovaných informací a schémat pro (ne)morální chování a různé etické postoje, které jsou zakořeněné v odcizení a apatii, jsou jedním z nejvýznamnějších rysů civilizace a jsou kritické pro její profilaci.

Má kniha Wild Children – Domesticated Dreams (Divoké děti – Domestikační sny –2013) do hloubky prozkoumává, jak instituce domestikace, známé jako vzdělání, vytvářejí dravé tělo hexisu, habitusu, snů, mysli a praxe podle uniformovaných standardů. Není zde prostor pro tuto analýzu, nicméně je důležité si uvědomit, že literatura hraje kritickou roli v tomto projektu vštěpování civilizovaných formulí, a to je tématem této knihy. Má analýza knihy Where the Wild Things Are (Kde divoké věci jsou) Mauriceho Sendaka v kapitole první odhaluje toto spojení mezi vzděláváním, domestikací, násilím a kolonizací. Co je skutečně prezentováno jako posilující a osvobozují příběh je ve skutečnosti příběhem domestikace. Předává poselství, že divoké dítě se dostane trestu popíráním potravy a lásky, ale zabije-li divokou bestii ve svých představách a tak vymýtí divokost v sobě, dostane odměnu za to, že odejde zpět do nynějšího vydezinfikovaného domu.

Tento příběh je líčen jako normální – i láskyplné – rodinné vztahy, v nichž se trestá, odlučuje a domestikuje. Kromě toho, logika, na níž je tento příběh postaven je těmi následky – stavem, jenž vyjadřuje jak koncept sekvence (kontinuity) a trestu. Civilizované premise tak činí znalosti chrono/logické, které přidávají další rozměry sytému kontroly času a prostoru, a to násilí. Tento příběh je tak postaven na logice násilí. Příběh provádí čtenáře krok za krokem sekvencí událostí, které začínají s tím, že kluk je divoký. Divoký kluk prostupuje přes fázi, kdy mu jeho rodiče úmyslně působí bolest učením. On pak zabije divoké bytí a nakonec je integrován do této nynější čistoty, domestikovaného prostoru a dostává jídlo. Ztotožněním se s tímto protagonistou, publikum sympatizuje s násilím jeho domova. Tímto empatickým spojením čtenářů, čtenář přijímá kolonizaci potenciálního fiktivního příběhu o kolonizaci jeho prostředí a tak také našeho. Příběh infikuje a dobývá divokost uvnitř, stejně tak jako divočiny vně. Stejně jako u ostatních příběhů o získání moci, moc někdo získává na úkor druhých, přičemž nakonec kolonizuje nás všechny.

Tento svazek domestikace, kolonizace a literatury je také zřejmý v jiných dětských knihách. Například v novele Anne of Green Gables (Anna ze zelených vršků), probíráno v třetí kapitole, se původně odsunutý sirotek v Novém Skotsku dostává do popředí souhlasem se podílet na kolonizaci krajiny. Příběh pomíjí informace, že krajina byla ukradena původním lidem a nelidským populacím pro agrární účely, aby sloužila bílým osadníkům, čímž se ukazuje kolonialismus z perspektivy kolonizátorů: je líčen jako něco dobrého a jako něco, o co usilovat. Anně se dále více daří očekávaným dodržováním její ženské třídy a rozhodnutím zůstat s rodiči adoptivní rodiny a známým, namísto prosazování svých vlastních snů a naplnění vlastního účelu. Je tak kolonizována jako ženský zdroj pro účely reprodukce a poskytování péče.

Dalším dobrým příkladem tohoto příběhu je novela The Secret Garden (Tajemná zahrada). V této novele se mladý bílý kluk vládnoucí třídy uzdravil a daří se mu obětováním se, které v jeho prospěch učinila rolnice a osiřelé děvče. Také další dětskou knihou je The Wind in the Willows (Vítr ve vrbách), jenž pozitivně zobrazuje bohatého žabáka, který může využívat a zneužívat dělnické třídy děvčat, aby si užíval svobody, zatímco jiní pracují a zůstávají na svém místě, status quo.

Existuje mnoho příkladů toho, kdy humanistické příběhy selektivně konstruují lidstvo a zplnomocňují člověka na úkor nelidí, nebo toho, kdy feministické příběhy o zrovnoprávnění zakrývají skutečnost, že jejich zájmy jsou obklopeny segregací a útlakem jiných, a tím nepřímo sebe samých. Je to tento řetězec zneužívání, který je založen na rase, pohlaví, sexuální orientaci, rodinném (patriarchálním) stavu, druhu, etniku, třídě, ad infinitum, jenž zajišťuje přetrvávající spotřebu a kolonizaci životů a divočiny. Prozkoumávání těchto příběhů „osvobození“ z hlediska divočiny ukazuje, jak hluboce humanistická epistemologie spřádá násilí do samotného rámce, a to nejen pro poznávání světa, avšak také pro vztah k němu a představování si jej.

Poznámka:

Tato esej je výňatek z úvodu knihy Children’s Literature, Domestication, and Social Foundation: Narratives of Civilization and Wilderness (Dětská literatura, domestikace a sociální zázemí: Příběh civilizace a divočiny – 2015), kterou napsala antropoložka Layla AbdelRahim.

AbdelRahim v této knize, která je studií dětské literatury jako znalostí, kultury a sociálního zázemí, přemosťuje propast mezi vědou a literaturou, a zkoumá propojenost fikce a reality jako vzájemně působivé/vlivné cesty. Kniha svým průzkumem ukazuje, jak je civilizovaný život určován segregací, domestikací, chovem a ochuzováním, a na druhé straně přednáší, že život v divočině je nekonečnými možnostmi zažívání světa skrze rozmanité společenství života. AbdelRahim spojuje příběhy civilizace a divočiny v dialogu mezi sebou navzájem, a sleduje jejich projev v různých naukách a knihách napsaných pro děti i dospělé, přičemž analyzuje manifestaci fiktivních příběhů v reálném životě.

Svým obsahem není překvapivé, že autorkou této knihy je LaylaAdelRahim. AbdelRahim, od níž byla již dříve přeložena esej Vzdělávání jako domestikace vnitřního prostoru, a také s níž byl proveden rozhovor O anarcho-primitivismu, červeným anarchismu a veganství, je svou kritikou zaměřena na domestikaci či civilizaci coby nutně utlačovatelských a represivních systémů. AbdelRahim ve svých prací využívá řady různých výzkumných metod a oborů pro pochopení domestikace, civilizace, divočiny a našeho místa ve světě, a tak pro pochopení a snahu odstranit politické, sociální či socio-environmentální hierarchie, které AbdelRahim ukazuje jako parazitické a nefunkční civilizované systémy.

(1) „Nicméně zůstala jsem zmatena z nesouladu mezi hlubokým pocitem štěstí a klidu, který jsem zažila ve svém dětství v přítomnosti divokosti, a základním předpokladem v civilizované epistemologii, která vylíčila svět jako nám nehostinný, kde život znamená boj a utrpení.“

Jak je zřejmé z citace, AbdelRahim „civilizovanou epistemologií“ míní, jak je do nás vštěpováno, že život mimo civilizaci je plný utrpení, zatímco civilizace je v roli zachránce před tímto utrpením, přičemž vytváří a spřádá tyto (sobě)účelné příběhy sebe coby „záchranného člunu“. Nicméně pro úplné pochopení a naplnění tohoto pojmu je potřeba číst další práce Layly AbdelRahim.

Reference:

16. Diskutuji tento problém civilizované ekonomiky do hloubky v 10 podkapitole kapitoly druhé.

17. In What is Property? An Inquiry into the Principle of Right and of Government (Co je vlastnictví? Rozbor principů práva a vlády), Pierre-Joseph Proudhon říká, že ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví je krádež od přírody.

18. George J. Armelagos (1991) probírá jev náhlého populačního růstu v zemědělských společnostech v ohledech ztráty zdraví a kvality života.

19. Orientalismus podle Edwarda Saida (1979) fungoval takto: Panovník, který byl podepřen smyslem pro násilí, si mohl vymyslet jakýkoliv obrázek o svém objektu bez ohledu na jeho pravdivost, a měl v rámci tohoto vztahu pravomoc jej uvalit jako systém, z něhož těžila imperiální mocnost. To ovšem neříká, že objekt byl zcela zbaven veškeré subjektivity či nezávislosti. Avšak v rámci vztahu, který v konečném důsledku spotřebovává životy, sny, osobnosti a družby kolonizací, má tento systém útlaku tragické a bolestivé dopady na životní zkušenosti obětí.