Tento příspěvek zahrnuje dvě antitechnologické eseje, které se zaměřují na díla Teda Kaczynského.
První z nich je Technologické otroctví: Odezva na Campbella a Lipkina. Esej je reakcí na jinou esej Thomase Cambella a Michaela Lipkina, v níž je komentováno úsilí Teda Kaczynského s kritickou perspektivou. Této eseje je autorem David Skrbina, jenž je tvůrcem knihy Teda Kaczynského „Technologické otroctví“, na níž také odkazuje tato esej.
Druhou esejí je Nová luddistická výzva, což je výňatek z eseje „Proč nás budoucnost nepotřebuje“, jíž je autorem spoluzakladatel Sun Microsystems Bill Joy. Joy v této eseji možná překvapivě přiznává Kaczynského přínos.
Technologické otroctví: Odezva na Campbella a Lipkina
Pojďme udělat rychlou srovnávací studii. Pozdního večera 4. října 2013 letěla helikoptéra americké armády napříč krajinou nedaleko Džalálábádu v Afghánistánu. Podle zpráv CNN a dalších zdrojů sedělo v jedné vesnici venku pět lidí, kteří se „těšili jisté úlevy od horka“. Helikoptéra letěla nad jejich hlavami a vystřelila na ně, přičemž okamžitě bylo zabito všech pět lidí. Mluvčí NATO nazval tento útok „koordinovaným přesným úderem“, a dodal, že počáteční zprávy ukázaly „žádné civilní oběti“. Místní představitelé řekli, že všech pět lidí bylo civilisty, z nichž tři byly děti. „Ještě jsme nepřehodnotili tuto situaci“, řekl americký podplukovník Will Griffin.
V okamžiku nějaký anonymní vysoce kvalifikovaný americký voják, profesionální zabiják, s použitím jedné z nejvíce technologicky vyspělé zbraně na planetě, způsobil více smrti než Ted Kaczynski během 17 let své takzvané násilné kampaně.
Je zřejmé, že neznáme všechny okolnosti a pravděpodobně nikdy znát nebudeme. Ale co to říká o našem kolektivním smyslu pro etiku, když vražda pěti lidí v Afghánistánu vyvolá malou či žádnou odpověď, zatímco zabití tří mužů – během 20 let – je výzvou pro kontinuální projev odsouzení a rozhořčení? Proč je přijatelné, jestliže instituce zabijí, ale ne v případě jednotlivce? Pilot stiskl spoušť, ale s největší pravděpodobností rozhodnutí zabíjet bylo schváleno jediným, anonymním, nezvoleným, samozvaným ochráncem americké vlasti. Avšak člověk jako Kaczynski – další anonymní, nezvolený, samozvaný obránce, který racionálně vnímal hrozbu pro sebe, přírodu a celé lidstvo – musí být zobrazován jako psychopatický vrah.
Pokud nic jiného, etika vyžaduje důslednost. Život je vzácný. Většina by řekla: Veškeré zabíjení je špatné, nicméně může být za vyhraněných podmínek omluvitelné. Zabití pěti Afghánců je zbytečné, svévolné a naprosto neobhajitelné; neexistuje vůbec nic, co získat z jejich smrti. Kaczynského činy, ačkoliv mohou být k politováníhodné, vedly k vydání nechvalně proslulého manifestu a vnutily problém s technologiemi očím veřejnosti. Nakonec jsme zděšeni Kaczynským – protože zvítězil.
Dnes již uběhlo dvě desetiletí od doby, kdy Kaczynski přednesl publikaci „Průmyslová společnost a její budoucnost“. Byl zadržen o šest měsíců později, neodloženě odsouzen za Unabomberovské zločiny a uvězněn na doživotí. Vím již něco o člověku po vyměněně více než 100 dopisů s ním od roku 2003. Mnohé výňatky z dopisů se objevují v jeho knize z roku 2010 Technologické otroctví (Technological slavery), k níž jsem napsal úvod. Člověk by doufal, že se tímto Kaczynského příběhu dostane spravedlivého procesu u soudu veřejného mínění. Zřejmě to není tímto případem.
Mezi nedávnými komentujícími jsou dva mladí weboví novináři, Thomas Campbell a Michael Lipkin. V jejich eseji o Kaczynském začínají skluzem mnoha obvyklých banalit: je paranoidní schizofrenik, člověk, který měl „strach z technologického útlaku“, někým, kdo „nechce mít nic se společností“, má problémy se sexualitou a sociálním začleněním. Ať pravda nebo ne, takové věci jsou zajímavé jen pro ty posedlé osobním životem tohoto muže. Zřejmě Campbell a Lipkin mají sklony k takové posedlosti.
Nicméně musíme přemýšlet o této situaci racionálně. Kaczynski je ve vězení na doživotí; osobně nepředstavuje žádné nebezpečí. Přesto jeho myšlenky zůstávají vlivné. Podkopávají mocenskou strukturu našeho technologického řádu. A neboť jsou obránci systému neschopni vyvrátit tyto myšlenky, rozhodují se útočit na člověka, jenž je napsal.
Pokud jde o mě, nezajímal jsem se vůbec o jeho osobní život. Je zde příliš mnoho důležitých otázek ve světě pro to, aby se ztrácel čas takovými světskými záležitostmi. Jednou z těchto otázek – přední otázkou – je problém moderních technologií. A ten si zaslouží naši pozornost.
Nicméně tohle není otázkou našich novinářů. Ve skutečnosti tráví málo času popisem problému, natož jeho řešením. Myslím, že to souvisí s jejich obecně špatném akademickém prošetření záležitosti. Je pravda, že píší pro literární měsíčník, a tato skutečnost odůvodňuje výše uvedené detaily akademického psaní. Dokonce i tak, že by se spisovatelé měli snažit udržet vysoký standard intelektuální integrity. Bohužel v mnoha ohledech selhali.
Některé problémy jsou možná vedlejší. Například kniha Ellula Technologická společnost (The Technological Society), která byla původně napsána v roce 1954, a přeložena (do angličtiny) roku 1964. Nicméně je na místě popisovat Rousseaua – jeden z nejskvělejších spisovatelů, filozofů a sociálních kritiků v historii – jako „nenáviditele civilizace“ a „paranoidního spisovatele“? Rousseau byl ve skutečnosti prvním kritikem technologické společnosti a jeho první dílo „Diskurz o umění a vědě“ (A Discourse on the Arts and Sciences – 1750) poskytuje zasvěcující kritiku. Řečeno jinak, je to zřejmý útok ad hominem někým stavěným k pomlouvání člověka samotného, spíše než řešení podstaty jeho práce. Ale je to souladné s útokem na Kaczynského. Například, co odůvodňuje tvrzení, že „pokřivená logika a prostá osobní zášť“ motivovaly jeho útoky?
Na jakém základě mohou autoři tvrdit, že „technologický optimismus“ narostl od poloviny roku 1990? Existuje nějaký výzkum, který by to potvrdil? Nevím o žádném. Jistě technologie sama „narůstá“, ale to nemá žádný vliv na veřejný optimismus. Ve skutečnosti průzkum Forrester Research z roku 2005 ukázal, že většina severoameričanů (51%) se označuje za „technologické pesimisty“. Jestliže tohle číslo bylo ještě vyšší v roce 1990, pak si nemyslím, že nějakými pokroucenými a zavádějícími logikami by se dalo mluvit o „nárůstu optimismu“. Je to nepravděpodobné, a v každém případě nepodloženo daty. A my jsme navíc konfrontováni takovými fenomény jako „facebookové deprese“ a závislostí na internetu, nežádoucími vlivy chytrých technologií, které nebyly známé v předchozích desetiletích. To vše svědčí o opaku jejich tvrzení.
Zjevují se další problémy. V tom, že „Kaczynski nesouhlasil s Ellulem o efektivnosti násilných prostředků“, autoři ignorují fakt, že Ellul obhajoval násilí v mnohých situacích, včetně těch doprovázených mnohými formy idealismu. Ignorují, že Ellul sám podporoval násilí během španělské občanské války v letech 1936 až 1939. A přehlídli jeho prohlášení v předmluvě k Technologické společnosti, že jedním způsobem, jak se vyhnout technologickému determinismu je „v případě zvyšujícího se počtu lidí, kteří jsou si plně vědomi“ hrozby, a rozhodnou se „prosadit svou svobodu tím, že naruší průběh (technologické) evoluce“ – zahalený odkaz na násilné masové povstání.
Nebo další: Z jejich slov vyplývá, že Kaczynského manifest je pouze „opakováním bodů, které již byly předneseny Ellulem a Lewisem Munfordem.“ Na základě čeho činí tohle tvrzení? Četli tři Ellulovo knihy – Technologická společnost, Technologický systém (Technological System – 1980) a Technologický blud (Technological Bluff – 1990) – a jeho mnoho článků o technologiích? Četli Munfordovo Techniky a civilizace (Technics and Civilization – 1934) a jeho dvousvazkovou knihu Mýtus stroje (The Myth of the Machine – 1967 až 70)? Jistě se překrývají jako v každé takové analýze. Avšak Kaczynského kladení těchto otázek je diametrálně odlišné, mnohem více aktuální.
Nemluvě, že spisovatelé nikde nepoznamenali název Kaczynského sebraných spisů: Technologické otroctví (Faral House, 2010). Dokonce i teď tohle shledávám jako složitě uvěřitelné; jistě to bylo velké nezadostučinění, omyl první velikosti. Tahle kniha -, která by čestným právem měla získat značnou pozornost sdělovacích prostředků, když vyšla, první publikace nejslavnějšího amerického „teroristy“ 20. století, dílo, které zahrnuje jedinou zcela správnou verzi manifestu, kniha, v níž je pět dosud nepublikovaných esejí spolu s podrobnými odpovědi na mé dopisy vyzývající jeho myšlenky – nebyla citována a pouze letmě, nepřímě uváděna. Bojí se tak autoři jména? „Technologické otroctví“ – je nějaké středověké zaklínadlo, určité zaklínadlo všech těch, kteří vyslovili právě tato slova? Nebo to poukazuje na něco jiného: dobře známé mediální sklony „mluvit o něčem nemluvením o tom“, kroužit kolem a zaclánět realitu právě proto, aby ji pohřbily. „Vidíte jsme ochotni mluvit o Unabomberovi.“; „Vidíte nebojíme se kontroverzních témat.“
Ve skutečnosti je zde něco skrytého, co říct k jeho publikaci. Od počátku roku 2006 jsem hledal dva roky amerického vydavatele, avšak marně. Nakonec jsem našel malou švýcarskou firmu Xenia, jenž souhlasila, že začne publikovat současně anglické a francouzské vydání. Anglická verze s názvem Cesta k revoluci (Road to Revolution) byla vydána v roce 2008. Má velmi blízký obsah Technologickému otroctví. Ale produkce byla omezena, a nedošlo na distribuci ve Spojených státech. (Ti, kteří vlastní kopii, mají štěstí!) Krátce poté, co vyšla, Feral House souhlasil, že bude pracovat ve spojení s Xenia na publikování revidovaného vydání s novým názvem a novým obalem. Mimochodem jsme obdrželi výslovný souhlas od FBI používat neslavnou „bombovou“ fotku. A co bylo vyděláno, ani Kaczynski, ani já jsme neobdrželi žádné peníze z výnosů.
Ze všeho základní otázkou je problém z technologiemi – ne technologie sama o sobě, ale spíše konkrétní projevy a důsledky. Po staletí filozofové a sociální kritici si uvědomují, že technologie představuje vážné problémy, ohrožuje společenský chod a nese s sebou morálně korozivní vlastnosti, jenž nemohou být odstraněny. Rousseau byl první, kdo nabídl detailní kritiku, avšak brzy ho následovali i další významné osoby, včetně Thomase Carlyleho („Významné doby“ – Signs of the Times) a Henry Thoreau (Walden, aneb život v lesích). Rokem 1860 se technologická společnost vyvinula do takové míry, že mladý britský esejista a kritik Samuel Butler vydal první výzvu k revoluci. V jeho eseji „ Darwin mezi stroji“ (Darwin among the machine) předpověděl evoluční převrat v rozhodování. Napsal, že „Den za dnem nad námi stroje převažují, dnem za dnem se jim stáváme více podřízeni.“ Jeho řešením bylo hned zaútočit, když jsme ještě měli navrch: „Našim názorem je, že by měla být proti nim okamžitě vyhlášena válka. Každý stroj každého druhu by měl být zničen příznivcem svého druhu.“ Tolik pro pohanské Brity.
Butler uzavřel jeho eseji s jednou z nejlepších, nejjasnozřivějších vět v dějinách kritiky technologií. Napsal:
Pokud je příznačné, že tato [revoluce] je nemožná za současné situace lidského stavu… jen to dokazuje, že již došlo na zmítání, že naše otroctví bylo započato se vší vážností, že jsme vytvořili rasu bytostí, jejichž zničení je nad naší moc, a že nejsme jen zotročeni, jsme naprosto oddáni našemu otroctví.
Pokud by chtěli Campbell a Lipkin naostřit jejich články a kritické myšlení, měli by více číst Butlera.
Butler byl první, nicméně ne jediný hlavní kritik vyzývající k radikálním akcím proti technologii. Svým způsobem Ellul, Herbert Marcuse, Ivan Illich a i Mumford je také zastávali. Kaczynski byl jen poslední v řadě radikálních, racionálních myslitelů. Zda mají pravdu či ne se teprve uvidí, příznaky nejsou dobré.
Je zřejmé, že je toho mnoho co říct, a zde můžu uvést jen nejnutnější náčrtek podnětů proti technologii. Kaczynski si zakládá na čtyřech jednoduchých bodech:
- Lidé se vyvinuli v primitivních, netechnických podmínkách. Tohle představuje náš přirozený stav existence.
- Moderní společnost je od toho radikálně odlišná, a ukládá na nás bezprecedentní nátlak.
- Situace je teď špatná, a bude mnohem horší. Budeme redukováni na požadavky technologií, nebo rozdrceni systémem.
- Neexistuje žádný způsob, jak systém reformovat, aby se zabránilo negativním dopadům.
Jeho závěr je tedy přímý a racionální: přivést systém co nejdříve ke konci. Je pravdou, že šance na úspěch jsou zúženy, ale čím déle budeme čekat, tím nemožnější se stávají a bude horší výsledek – jak pro lidstvo a přírodu. Máme v podstatě dvě možnosti: velkou bolest nyní, ale přežití, nebo katastrofální bolest později.
Skutečnost, že žijeme v čím dál abnormálnějších podmínkách se začíná promítat do populárního mínění. Nedávná kniha 24/7 Jonathana Craryho je toho důkazem. Ukazuje nápadný kontrast mezi technologiemi řízenou společností, která nikdy neodpočívá, a základními biologickými potřebami spaní. My lidé potřebujeme čas na relax, odpočinout si a dekompresi, ale systém ne. Ve střetu mezi lidskými potřebami a zájmy vyhrává systém. Tohle je jen jeden malý příklad: Lidstvo dělá kontinuální, opakované kompromisy s technologií, a vždy vychází na krátko. Čímž se vyvíjí postupný pokles v naší fyzické a duševní pohodě.
Znovu, je to jen náznak většího obrázku, který pro nás ztvárnil Kaczynski. Přečtení si celého Technologického otroctví je potřeba pro úplnou představu, a můžeme od Kaczynského očekávat další práce.
Věřím, že tohle poskytne definitivní závěr k mé odpovědi – na rozdíl od zakončení eseje Campbella a Lipkina, které je podivně neprůkazné. Trefně uvedli, „jak k úplnému technologickému sevření našeho světa došlo během sedmnácti let od doby, kdy byl Kaczynski zatčen“. Nicméně neodvozují z této skutečnosti žádné závěry. Namísto toho jsme dostali banální odkazy na to, že se Kaczynski „překotil do knížectví zla“, a popření tvrzení, že jsme všichni trochu technologicky skeptičtí – ve skutečnosti bez objasnění uvádějí, že „opak je pravdou“.
Ano, potřebujeme spolupráci a představivost, abychom se dostali z této kaše ven, a ano, technologie ženou takové věci do nedostatkového zboží. Pro uhození hřebíčku na hlavičku: Technologie funguje jako mentální AIDS; ničí samotný druh myšlení, který potřebujeme pro její překonání. Vážnost této situace nelze přeceňovat.
Nová luddistická výzva
Slýcháme, že počítačoví odborníci uspěli ve vývoji inteligentních strojů, které mohou dělat všechny věci lépe, než je mohou dělat lidské bytosti. V takovém případě bude veškerá práce prováděna rozsáhlým, vysoce organizovaným systémem strojů a nebude třeba lidského úsilí. Čímž může dojít ke dvou případům. Strojům bude umožněno, aby dělaly veškerá rozhodnutí bez lidského dohledu, nebo nad stroji může být zachována nějaká lidská kontrola.
Pokud bude umožněno, aby stroje dělaly všechna rozhodnutí svá, nemůžeme činit nějaké odhady v případě výsledků, protože je nemožné odhadnout, jak se tyto stroje mohou chovat. Poukazujeme jen na to, že osud lidstva by se mohl stát milostí strojů. Dalo by se říct, že lidé nikdy nebudou takoví blázni, aby veškerou moc předali strojům. Ale co naznačujeme je to, že by se lidé snadno mohli nechat unést do pozice takové závislosti na strojích, že nebudou mít prakticky žádnou jinou možnost, než přijmout veškerá rozhodnutí učiněná stroji. Když se společnost a problémy, jimž čelí, stávají stále více a více složité a stroje se stávají stále více a více inteligentní, lidé budou nechávat stroje činit jejich rozhodnutí za ně, jednoduše proto, že rozhodnutí učiněná stroji přinesou lepší výsledky, než ta učiněná lidmi. Nakonec může být dosaženo stavu, v němž rozhodnutí nezbytná k udržování systému v chodu budou tak složitá, že je lidé nebudou schopni dělat inteligentně. V této fázi stroje budou u efektivní moci. Lidé nebudou moci jen tak vypnout stroje, neboť se na nich stanou tak závislí, že jejich vypnutí by se rovnalo sebevraždě.
Na druhou stranu je možné, že může být zachována kontrola strojů lidmi. V tomto případě může průměrný člověk mít kontrolu nad některými soukromými stroji ve svém vlastnictví, jako auto nebo jeho osobní počítač, ale kontrolu nad rozsáhlými systémy strojů budou mít v rukách malé elity – stejně jako je tomu dnes, ale se dvěma rozdíly. Díky zlepšující se technice bude mít elita větší kontrolu nad masami; a protože lidské práce již nebude třeba, masy budou nadbytečné, zbytečnou zátěží pro systém. V případě, že elita bude nemilosrdná, může jednoduše rozhodnout o vyhlazení lidstva. Pokud bude lidská, může používat propagandu nebo jiných psychologických či biologických technik pro snížení porodnosti, dokud lidská masa nezanikne, takže svět zůstane elitě. Nebo v případě, že se elita bude skládat s dobrosrdečných liberálů, může se rozhodnout stát se dobrým pastýřem zbytku lidstva. Budou dbát na to, aby fyzické potřeby každého z nás byly uspokojeny, aby všechny děti vyrůstaly v psychologicky hygienických podmínkách, aby každý měl zdravého koníčka, aby byl zaneprázdněný, a každý kdo se může stát nespokojeným bude postupovat „léčbu“ pro vyléčení jeho „problému“. Samozřejmě, že život bude natolik bezúčelný, že lidé budou muset být biologicky či psychologicky navrženi, buď odstraněním jejich potřeby výkonů nebo „sublimací“ jejich úsilí o výkony do nějakého neškodného koníčka. Tyto navržené lidské bytosti můžou být šťastné v takové společnosti, ale nebude to jistě úplně zadarmo. Budou redukovány na stav domácích zvířat.
Nemusíte obrátit stránku, aby jste zjistili, že autorem této pasáže je Theodor Kaczynski – Unabomber. Nejsem obhájcem Kaczynského. Jeho bomby zabily tři lidi v průběhu 17 let probíhající násilné kampaně a zranily mnoho jiných. Jedna z jeho bomb těžce zranila mého přítele Davida Gelerntera, jednoho z nejskvělejších a vizionářských počítačových vědců naší doby. Stejně jako mnoho mých kolegů jsem cítil, že bych snadno mohl být další cíl Unabombera.
Kaczynski byl vražedný, a podle mého názoru kriminálně duševně nemocný. Je zjevně luddista, ale tímto neříkám, že jsem zamítl jeho tvrzení; tak složité, jak je to pro mě si to připustit, uviděl jsem některé přínosy k obhajobě v této jediné pasáži. Cítil jsem se nucen s tím konfrontovat.
Kaczynského dystopická vize popisuje nezamýšlené následky, dobře známé problémy s vývojem a používáním technologií, a ty, které zřetelně souvisí s Murphyho zákonem – „Cokoliv, co se může pokazit, se pokazí.“ (Ve skutečnosti je tohle zákonem švindlu, který sám ukazuje, že švindl je pravdivý.) Naše nadměrné používání antibiotik vedlo k tomu, co se může stát největším takovým problém, jak jen může: vznik odolnosti vůči antibiotikům a ještě mnohem nebezpečnějších bakterií. Podobné věci se staly, když se snažili eliminovat malárii komárů pomocí DDT, čímž jim dodali odolnost vůči DDT; malárioví parazité rovněž získali multiodolný gen vůči jedům.
Příčina mnoha takových překvapení se zdá být jasná: Systémy, které se stávají složité, pojímají vzájemné interakce a zpětné vazby mezi mnoha částmi. Jakékoliv změny takového systému budou kaskádové, způsoby, které lze jen obtížně předpokládat; tohle platí zejména, pokud se jedná o lidské činnosti.
Začal jsem přátelům ukazovat citát Kaczynského z knihy Věk duchovních strojů (The Age of Spiritual Machines); měl jsem v ruce Kurzweilovo knihu, a četl citát, a poté sledoval jejich reakce, když zjistili, kdo jej napsal. Někdy v té době jsem našel knihu Hansa Moravce Robot: Hloupý stroj s transcendentní myslí (Robot: Mere Machine to Transcendent Mind). Moravec je jedním z lídrů ve výzkumu robotiky, a byl zakladatelem největšího výzkumného programu na Univerzitě Carnegie Mellon. Robot mi dal více materiálu pro vyzkoušení mých přátel – materiál překvapivě podporuje tvrzení Kaczynského.