Válka je pólem civilizace. Její masovost, racionalizace a chronická přítomnost byla navýšena, jak se rozšiřovala a prohlubovala civilizace. Mezi konkrétními důvody, proč se neubírá do pozadí, je touha po úniku hrůzám masového-průmyslového života. Masová společnost samozřejmě shledává svůj odraz v mase vojáků a bylo tomu již od počátku civilizace. V době hypervývoje technologií je válka živena novými výšinami odcizení a odtělesnění. Jsme dokonce vzdáleni základům nebo stavu, ze kterého ji oponovat (zatímco také mnozí akceptují mizerná, symbolická „protestní“ gesta).

Jak došlo k tomu, že válka je „náležitým dílem člověka“, slovy Homérovi Odyssei? Víme, že organizované válčení pokročilo s raným průmyslem a obecně složitou sociální organizací, ale otázka původů předchází dokonce Homérovo ranou dobu železnou. Explicitní archeologická/antropologická literatura na toto téma je překvapivě zúžená.

Civilizace měla vždy podnětné zájmy v udržování svých subjektů pod zámkem ratifikovanou potřebou formální ozbrojené síly. Hlavním ideologickým tvrzením je, že bez státního monopolu na násilí bychom byli bez ochrany a v nejistotě. Nakonec podle Hobbese tyto lidské podmínky byly a vždy budou „válkou všech proti všem“. Moderní ohlasy také tvrdí, že lidé jsou přirozeně agresivní a násilní, a tak potřebujeme být omezováni ozbrojenou mocí. Raymond Dart (např. Adventures with the Missing Link, 1959), Robert Ardrey (např. Africa.n Genesis, 1961) a Konrad Lorenz (např. On Aggression, 1966) jsou mezi nejznámějšími, avšak tyto důkazy, které předložili, byly do značné míry zdiskreditovány.

Ve druhé polovině 20. století se tento pesimistický pohled lidské přirozenosti začal posouvat. Na základě archeologických důkazů je dnes zásadou mainstreamového vzdělávání, že precivilizační lidé žili v nepřítomnosti násilí – konkrétně organizovaného násilí. Eibl-Eibesfeldt odkazoval na !Ko křováky jako nebojechtivé: „Jejich kulturní ideou je mírové soužití, jehož dosahují tím, že se vyhýbají konfliktům, což je dáno rozdělením, a zdůrazněním a podporou četných rysů vazeb.“ 1 Ranější prohlášení W. J. Perryho je obecně správné, ačkoliv poněkud idealizované: „Válčení, bezectnost, podvody, polygynie, otroctví a podrobování žen se zdá, že nebyly mezi našimi lovecsko-sběračskými předky.“ 2

Současná literatura shodně ukazuje, že až do konečné fáze paleolitické éry – až těsně před současné období 10 000letého období domestikace – není evidován žádný přesvědčivý důkaz, že by jakékoliv nástroje nebo lovecké zbraně byly používány proti lidem. 3 „Vyobrazení válečných scén, potyček a přímých bojů jsou vzácná v umění lovců-sběračů, a když na ně dojde, nejčastěji je to důsledkem kontaktu se zemědělskými nebo průmyslovými vetřelci.“, konstatuje studie Taçona a Chippindaleho Australian rock art. 4 Když se začal konflikt objevovat, potyčka zřídka kdy trvala více než půl hodiny, a pokud došlo k úmrtí, obě strany by odešly na jednou. 5

Evidence domorodých Američanů v Kalifornii je podobná. Kroeber uvedl, že jejich boje byly „pozoruhodně bezkrevné. Dokonce šli tak daleko, že si brali mizerné šípy, než ty, které používali v ekonomickém lovu.“ 6 Vintuové ze severní Kalifornie odvolávali nepřátele, když byl někdo zraněn. 7 „Většina Kaliforňanů byla absolutně nemilitarizační: neměli téměř žádné z vlastností pro vojenské ambice, postavení bylo stanoveno všemi, ale téměř neexistovala sociální organizace. Jejich společnosti nevytvářely žádné stanoviska pro kolektivní politickou akci.“ 8 Lorna Marshallová popisovala, že Kung! křováci neoslavují žádné statečné hrdiny nebo historky o bitvách. Někdo z nich poznamenal, „Bitva je velmi nebezpečná, protože by někdo mohl být zabit.“. 9 George Bird Grinnell v „Coup and Scalp Among the Plains Indians“ 10 tvrdí, že counting cap [pozn. překladatele: indiánský bodový systém, „coup“ je francouzský výraz pro zásah] (uhození nebo dotčení nepřítele s rukou či malou holí) byl nejvyšším bodem (v podstatě nenásilí) statečnosti, zatímco skalpování nebylo oceněno.

Vznik institucionalizovaného násilí se zdá být sloučen s domestikací a/nebo drastickou změnou v sociální fyzickém postavení. Jak říká Glassman, objevuje se „jen tam, kde se skupiny lidí dostaly do válčení ze zahrádkáři nebo pastevci, nebo se dostaly do stále zmenšujícího se území.“ 11 První spolehlivým archeologickým důkazem válčení je opevnění prebiblického Jericha 7500 let př. n. l. V raném neolitu nastal relativně náhlý posun. Jaká dynamická síla mohla vést lidi k tomu, aby přijali válku jako sociální instituci? Do dnešního dne tato otázka nebyla prozkoumána jakkoliv hluboko.

Zdá se, že symbolická kultura má počátky v raném Paleolitu; od neolitu byla pevně stanovena v lidských kulturách po celém světě. Symbolika eradikuje účast, snižuje lidskou přítomnost ve svých nezprostředkovaných aspektech. Přímé násilí je jednodušší proti nepříteli bez tváře, který reprezentuje některé oficiálně definované zlo či hrozbu. Rituál je raná známá forma záměrné symbolické činnosti: symbolismus je ve světě aktivní. Archeologické poznatky naznačují, že může existovat souvislost mezi rituálem a vznikem organizovaného válčení.

Během téměř nadčasové éry, v níž lidé neměli zájem ovládat své okolí, byla některá místa zvláštní a začala být známá jako posvátná místa. Toto bylo založeno na duchovní a emocionální spřízněnosti s krajinou a vyjádřeno v různých formách s totemismem či opatrovnictvím. Emma Blake shledala, že „Ačkoliv lidé z paleolitu praktikovali rituály, nejbohatší materiály pocházejí z období rozkvětu neolitu, kdy sedentismus (usazení na místě) a domestikace rostlin a zvířat přinesly změny ve vnímání a kosmologii lidí po celém světě.“ 12 Bylo tomu v mladém paleolitu, kde se jisté tenze a napětí způsobené specializací staly prvně evidentní. Nerovnosti mohou být dohledatelné takovými důkazy jako rozdílné množství statků na krbových místech v tábořištích; zdá se, že v reakci rituál začal hrát větší společenskou roli. Jak si mnozí všimli, rituál v této souvislosti je určitou formulí, jak se vyrovnat s deficitem soudržnosti nebo solidarity; je to způsob, jímž zaručit společenský řád, který se stal problematický. Jak si povšiml Richard Knauft, „rituál posiluje nebo staví mimo pochyby nebo otázky některé velmi obecné propozice o duchovním a lidském světě… [a] predisponují hluboce zakořeněné kognitivní akceptace a dodržování chování s těmi kosmologickými propozicemi.“ 13 Rituál tak poskytuje původní ideologickou pospolitost pro společnost, nyní v potřebě takovéto legitimní podpory. Řešení v tváři tvář se stala neúčinná jako sociální řešení, když se komunity staly složité a již částečně stratifikovány. Symbolika nebyla řešením; ve skutečnosti je určitým druhem vymahače vztahů a světových názorů charakterizovaných nerovností a odcizením.

Sám rituál je druhem moci, raná prestatní forma politiky. Například mezi domorodými Maringy z Papui Nové Guinei konvence rituálních cyklů specifikují povinnosti a role v nepřítomnosti explicitně politických autorit. Svatost je tak funkční alternativou k politice; posvátná konvence vskutku vládne společnosti. 14 Ritualizace je jasným raným strategickým jevištěm pro začlenění mocenských vztahů. Navíc, válčení může být posvátným podnikem, s militarismem podporovaným rituály, žehnající vzniku sociálních hierarchií.

René Giard uvedl, že rituály obětování jsou potřebným vzorem pro endemickou agresi a násilí ve společnosti. 15 Konkrétněji: rituál legitimuje a stanovuje násilí. Jak řekl Lienhardt o afrických pastevcích Dinka, „praktikování osvícení či rituálů často přináší válku“. 16 Rituál není substituční pro válku, podle Arkushe a Stanishe: „válčení ve všech dobách a na všech místech má prvky rituálu.“ 17 Vidí dichotomii mezi „rituální bitvou“ a „skutečnou válkou“ jako falešnou, shrnují, že „archeologové mohou očekávat, že ničivé válčení a rituály jdou ruku v ruce.“ 18

Například nejenže skupiny Apačů, které byly nejvíce ritualizované, byly nejvíce zemědělské, 19 ale že tak často má rituál tak mnoho společného se zemědělstvím a válčením je úzce spjato. 20 Není neobvyklé shledat válčení samotné jako prostředek schopný zvýšit plodnost obdělávané půdy. Rituální regulace produkce a bojechtivost znamená, že se domestikace stala rozhodujícím faktorem. „Vznik systematického válčení, pevností a zbraní ničení“, řekl Hassan, „následovalo cestu zemědělství.“. 21

Rituály se rozvinuly do náboženských systémů, bohů a bylo vyžadováno obětovávání se. „Není pochyb o tom, že všichni obyvatelé neviditelného světa mají své místo v lidském zemědělství.“, poznámka antropologa Verriera Elwina. 22 Obětovávání se je excesem domestikace, zahrnutí domestikace zvířat a vyskytující se pouze v zemědělských společnostech. Rituální zabíjení, včetně obětování lidí, je neznámé v nedomestikovaných kulturách. 23

Kukuřice v Americe vypráví paralelní příběh. Náhlý nárůst kukuřičného zemědělství přinesl s sebou rychlé vytvoření hierarchie a militarizace ve velkých částech obou kontinentů. 24 Jedním příkladem mezi mnohými je severní pronikání Hohokamů proti domorodým Ootamům 25 z Jižní Arizony, zavádění zemědělství a organizovaného válčení. Kolem roku 1000 n.l. se pěstování kukuřice stalo převládající napříč Jihozápadem a s ním celoroční rituální obřady, kněžství, sociální přizpůsobivost, obětovávání lidí a kanibalismus. 26 Je to stěží eufemistické říkat, co řekl Kroeber, že s kukuřičným zemědělstvím „se posunuly veškeré kulturní hodnoty“. 27

Koně jsou dalším příkladem úzké souvislosti mezi domestikací a válkou. První domestikování na Ukrajině kolem 3000 př. n. l. jejich objektivizaci přímo živila. Téměř od začátku sloužili jako stroje; ještě důležitěji jako válečné stroje. 28

Relativně neškodné druhy vnitroskupinových bojů popsaných výše ustoupily systematickému zabíjení, když domestikace vedla k rostoucímu soupeření o půdu. 29 Hon za čerstvou půdou pro její využití je široce přijímán jako vůdčí konkrétní příčiny války v průběhu civilizace. Kdysi převládající postoje vděčnosti volným darům přírody a znalosti o zásadní provázanosti (nezávislosti) všeho života jsou nahrazeny étosem domestikace: lidé proti přírodnímu světu. Tento neustálý boj o moc je vzorcem pro neustálé plodící se války. Existovalo povědomí o ceně vymáhané paradigmatem kontroly, jak je vidět v rozšířené praxi symbolické regulace nebo zmírnění domestikace zvířat v raném neolitu. Ale taková gesta neměla zásadní dynamický vliv, ne více než zachovávaly miliony let praktikované hodnoty lovců-sběračů, jenž udržovaly populaci a živobytí.

Zemědělská intenzifikace představovala více válčení. Poddanost tomuto vzorci vyžaduje, aby všechny aspekty společnosti tvořily integrovaný celek, z něhož není téměř nebo vůbec úniku. Domestikace, dělba práce nyní vytváří stálé specialisty u moci: například výsledný důkaz ukazuje třídu vojáků na Blízkém východě 4500 př. n. l. Jivarové z Amazonie po tisících letech harmonického stavu biotické komunity přijali domestikaci a „dostali krevní pomstu a válčení do bodu, kdy tyto činnosti udávaly chod celé společnosti“. 30 Organizované násilí se stalo všudypřítomné, povinné a normativní.

Projevy moci jsou základem civilizace se svým niterným principem patriarchálního řádu. Je možné, že systematická mužská nadvláda je vedlejším produktem války. Rituál podřízenosti a devalvace žen je jistě posouván válečnou ideologií, která stále zdůrazňuje „mužské“ aktivity a bagatelizuje role žen.

Iniciace chlapců je rituálem prováděným k vytvoření určitého typu člověka, což je proces, který není nijak zaručen pouhým biologickým růstem. Jestliže skupina soudržnosti již nemůže být brána za danou jsou vyžadovány symbolické instituce – zejména k další poslušnosti s pronásledovatelem jako je válčení. Lemonierovo závěrem je, že „iniciace mužnosti jsou spojeny svou hlavní podstatou s válkami.“ 31

Polygynie, praktika, kdy má jeden muž více žen, je vzácná v lovecsko-sběračských skupinách, ale je normou pro válečné vesnické společnosti. 32 Opět platí, že domestikace je rozhodujícím faktorem. Není náhoda, že rituál obřízky domorodých Merida z Madagaskaru vyvrcholily v agresivní vojenské přehlídky. 33 Existují případy, kdy ženy nejenže loví, ale také se účastní bojů (např. Dahomové z Amazonie; určité skupiny na Borneu), avšak je jasné, že druh pohlaví směřuje k maskulinitě, militarizaci působení. V rámci státního zřízení se stalo vojenství společným požadavkem občanství a vyloučilo ženy z politického života.

Válka není jen ritualistická, obvykle má mnoho funkcí; je také velmi formalizovanou praktikou. Válka, stejně jako sám rituál, je utvářena pomocí stanovených pohnutek, gest, úborů a formy řeči. Vojáci jsou si identičtí a strukturovaní ve standardizovaném rámci. Formace organizovaného násilí se svými sloupci a řádky jsou jako zemědělství a jeho řádky. 34 Řízení a disciplína, které jsou tak podávané, se vrací k tématu ritualizaovaného chování, které je vždy navýšeno elaborací autority.

Výměna mezi skupinami v paleolitu fungovala méně jako obchod (v ekonomickém smyslu), než jako výměna informací. Pravidelné meziskupinové setkávání nabízelo příležitosti pro sňatky a pojištění proti nedostatku zdrojů. Neexistovaly vážnější rozdíly v sociální a ekonomické sféře. Podobně použití slova „práce“ je zavádějící v nepřítomnosti výroby či komodit. Zatímco teritorialita byla součástí lovecsko-sběračské činnosti, neexistuje důkaz, že by vedla k válkám. 35

Domestikace postavila přísné hranice přebytku a soukromého vlastnictví spolu s nepřátelstvím a boji o vlastnictví. Dokonce i vědomé mechanismy, jejichž cílem je zmírnit nové reality, nemohou odstranit jejich všudypřítomné dynamické síly. V The Gift Mauss vylíčil výměnu jako pokojné vyřešení válek a války jako výsledek neúspěšné transakce; viděl potlatch [pozn. překladtele: daruj-dávej svátek praktikovaný mezi domorodými lidmi na pacifickém severozápadním pobřeží dnešní USA a Kanady] jako jakousi sortou sublimujícího válčení. 36

Před domestikací byly hranice neurčeny. Svoboda odchodu jedné skupiny od druhé byla nedílnou součástí lovecsko-sběračského života. Více či méně integrace vyžadovaná složitými společnostmi poskytla přípravnou půdu vedoucí k organizovanému násilí. Náčelnictví na některých místech vzniklo z potlačení malých nezávislých komunit. Prvopočátek centralizace v Severní a Jižní Americe byl kdysi tlačen kupředu kmeny, které se zoufale snažily spolčit pro boj s evropskými útočníky.

Starověké civilizace se rozšířily díky válkám, čímž může být řečeno, že válčení je jak příčinou státnosti, tak jejím výsledkem.

Mnoho se nezměnilo od doby, kdy byla válka poprvé zavedena, zakořeněna v rituálu a daném růstovém potenciálu domestikace. Marshall Sahlins prvně poukázal na to, že narůst práce následoval vývoj v symbolické kultuře. Skutečností také je, že kultura rodí válku a to navzdory tvrzení o opaku. Nakonec neosobní charakter civilizace roste s nadvládou symboliky. Symboly (např. státní vlajky) umožnily našemu druhu, aby dehumanizoval naše kolegy-lidi, čímž zabezpečily systematická krveprolití v našem druhu.

Reference:

Přeloženo z knihy Johna Zerzana “Twilight Of The Machines”.