Zelené technologie jsou fenoménem dnešní doby. Mnoho lidí na ně spoléhá jako na udržitelné zdroje energie, které zachovají jejich komfort na současném standardu bez ničení životního prostředí. Považují je za čisté, etické a ekologické. V první části si přiblížíme, jak se zelené a čisté technologie budoucnosti odlišují od těch současných – špinavých, neekologických a závislých na fosilních palivech.

V současnosti jsou si lidé, alespoň přinejmenším, obecně vědomi antropogenních aktivit, které jsou destruktivní pro biosféru a tím pádem i pro samotné životní prostředí lidí, a že způsobily několik velmi závažných environmentálních problémů, a to až do výše krizového stádia. Fenomén globálních klimatických změn je pravděpodobně ten nejznámější příklad, ačkoliv existuje i povědomí kolem deforestace a nebezpečí nukleární energie.

Před několika desetiletími začali environmentální uskupení a organizace hlásat motto třech R, tedy: „Reduce, Reuse, Recycle“ a brzy se toto motto dostalo do povědomí veřejnosti, ačkoliv dvě hesla Reduce a Reuse byla v praxi ve velkém ignorována. Dnes se ale tato dvě slova opět dostávají do popředí, zejména s probíhající environmentální krizí, a zároveň se k těmto heslům přidala i tzv. „zelená“ spotřeba, kdy jsou lidé vedeni k výměně stávajících žárovek za ty energeticky úspornější. Zdá se to absurdní a ve skutečnosti to absurdní je.

Existuje množství článků a úvah, vysvětlující problémy, které dnes radikální environmentalisté nazývají „greenwashingem“. Tyto body byly vneseny do takové skutečnosti, že se takto posiluje růst založený na kapitalistickém ekonomickém modelu, který sám o sobě nemůže být udržitelný, a že klade břemeno vyřešení ekologické krize na individuální spotřebitele raději než na jednotlivá odvětví, která jsou na vině. Naším záměrem je uvést světlo na oblast, která často zůstává ukryta ve stínu a je považována za udržitelnou.

Široká veřejnost začala uznávat, že tolik technologie a částečně i technologický pokrok je neudržitelný a přispíval a přispívá k současným environmentálním problémům. Předpokládá se však, že musíme pokračovat v přijímání „benefitů“ z těchto technologií, ale očividným řešením je nahradit tyto neudržitelné technologie ekvivalentem udržitelné technologie raději, než je jednoduše zavrhnout a sešrotovat je.

Je předpokladem, že zelená technologie je ve skutečnosti udržitelná a mnoho lidí a korporací přepíná na zelené technologie ve víře, že takový přechod bude mít za následek vyřešení, nebo alespoň zmírnění současné krize, nebo je to čistě líbivé alibistické gesto týkající se korporací, které chtějí být „zelené“ a vzhledem k tomu, že lidem chybí uvědomění si, co vlastně trvalá udržitelnost je, jsou tato řešení přijímána a proklamována i environmentálními organizacemi.

A co vlastně udržitelnost a udržitelná činnost znamená? Definovaná udržitelná činnost je pouze ta činnost, pokud nevyčerpává a nepoškozuje prostředí takovým způsobem, který by znemožnil v takové činnosti pokračovat. Udržitelné aktivity mohou pokračovat tak dlouho, dokud prostředí zůstává, nezmění se nebo nezmizí z jiných důvodů, např. v důsledku různých abiotických vlivů.

Jsme obeznámeni s konceptem neobnovitelných zdrojů a jsme si vědomi, že činnosti závislé na využívání těchto zdrojů se stanou nefunkčními.

Mnoho takových vyčerpávajících aktivit je však také destruktivními; spalování fosilních paliv vyčerpává zdroj a zároveň znečisťuje a poškozuje životní prostředí. Trvá-li tato činnost dostatečně dlouho, efektivně vyhladí bioregion, který ji obklopuje a smaže ze zemského povrchu i všechny formy života, které jsou závislé na existenci tohoto prostředí. Jakákoliv antropogenní činnost přestává být udržitelná, když se stává více vyčerpávající nebo destruktivní, než daný ekosystém může unést.
Nyní můžeme, obrazně řečeno, filtrovat jednotlivé zelené technologie podle této definice a třídit, co je a není udržitelné. Je však třeba říci, že následující litanie faktů a statistik není kompletní seznam, ale jen výběr názorných příkladů.

Zelené vs. konvenční, průmyslové technologie

Obecně platí, že zelené technologie mají některé základní věci společné se všemi ostatními průmyslovými technologiemi. To znamená, že od fotovoltaiky přes větrné turbíny a energeticky úsporným žárovkám, až po hybridní vozidla k nové ekologické munici americké armády. Kovy a plasty jsou vskutku základními stavebními kameny industriální civilizace, zelené či nikoli.

Základem je se podívat, jak jsou tyto materiály získávány ze země. Průmyslové kovy jsou rafinované z rudy nebo horniny. Proces separace rudy na použitelné a nepoužitelné složky za sebou nechává obrovské množství odpadu a vedlejších produktů. Tyto důlní odpady a hlušiny často obsahují jedno či více z následujících:

Arsen – obzvláště silný jed, který se používal pro výrobu herbicidů, insekticidů a chemických zbraní
Baryt – obsahuje barium, ve vodě rozpustné soli, které jsou vysoce toxické
Kadmium – extrémně toxický i v malé koncentraci. Vdechování kadmiem obtěžkaného prachu vede k poškození dýchacích cest a problémům s ledvinami, které mohou být smrtelné. Sloučeniny obsahující kadmium jsou taktéž karcinogenní.
Kalcit – prach nenávratně poškozuje dýchací cesty a plíce
Fluorit – je složen z fluoridu vápenatého. Zpráva klinické toxikologie komerčních produktů z roku 1984 uvádí fluorit jedovatějším než olovo a jen o něco méně jedovatým než je arsen. Fluorit byl užíván jako rodenticid pro hubení hlodavců.
Olovo – nezměrně toxické. Byla zjištěna rozšířená neurologická poškození u dětí, které vyrůstaly v domech, jejichž stěny byly natírány barvou obsahující olovo nebo se pro vodovodní řád a rozvod vody v domech užívaly olověné trubky
Mangan – snižuje motorické schopnosti. Zapříčiňuje kognitivní poruchy.
Radioaktivní materiály – pravděpodobně není potřeba dalšího popisu…
Síra a sulfidové sloučeniny – sirovodík je toxický, ačkoliv je lehce štiplavý jen z počátku, ale o to rychleji zničí čich a potenciální oběti si pak nemusí být vědomy jeho přítomnosti, dokud nenastane smrt, nebo se neobjeví jiné symptomy. Oxid sírový je velmi těkavá kapalina, extrémně nebezpečná při styku s vodou, kdy reakce způsobí obrovský nárůst tepla a vznik nebezpečné kyseliny sírové
Zinek – ionty zinku jsou v roztoku smrtelné pro rostliny, bezobratlé a zejména ryby

Jak vidíme, mnoho z těchto prvků je toxických, žíravých nebo jinak škodlivých. Kromě toho kyselina sírová, pokud v některé z výše uvedené podoby objeví a vstoupí do okolních vod, způsobí oxidaci, a ta zabije veškerý život v postižené oblasti, která může být na kilometry dlouhá.

Použití notoricky známé smrtelné látky, jakým je kyanid, je nezbytné pro oddělení zlata a ostatních kovů z rudy. V dolech se běžně využívá řada dalších toxických látek, včetně ethyl sodného xanthátu, který vytváří nebezpečný, pokožkou vstřebatelný plyn nebo draselný amyl xanthát, což je substance smrtelná pro některé druhy ryb. (1)

Těžba, nebo trhání země za pomocí výbušnin, je špinavý proces, a i když je taková činnost přísně regulována, tak z těchto „čistých“ dolů se často zmíněné sloučeniny dostanou do okolního prostředí. Proto byly zkonstruovány odkaliště, do kterých se tyto nebezpečné vedlejší produkty těžby uskladňují, což má za následek ještě vyšší koncentraci nebezpečných látek a tyto „mokré“ hlušiny jsou o to více náchylné k neustálému zatékání do půdy.

Takové uskladňování nemůže mít jiné než katastrofické následky, protože i na malých vodních tocích je závislý život rostlinných a živočišných druhů, a také existence podpovrchových zdrojů vody. A i přes to, že toxické hlušiny nemusí být skladovány v kapalné podobě, mohou být skladovány v prachu roztroušeném po těžební lokalitě, kdy jej jednoduše odvane vítr, nebo selže jejich zabezpečení, nebo se jejich zabezpečení nebere v potaz.

I kdyby bylo možné takovým katastrofám a jejich náhodným výskytům nebo nepozornostem předcházet a účinně je minimalizovat, nebo jim dokonce zabránit, už samotná praxe těžby a trhání obrovských kusů země je stále katastrofální. Genocida nebo její funkční ekvivalenty jsou nezbytnou podmínkou pro extrakci těchto průmyslových kovů. Tolik k úvodu primárním potřebám existence průmyslové i tzv. „zelené“ technologie.

Reference
(1) Jensen D, McBay A. What we leave behind. New York: Seven Stories Press; 2009.)