Pokaždé, když Apple vydá nový iPhone či iPad, zdá se, že se svět stává šíleným. Ale jaký je problém? Proč se smartphony a tablety stávají tak důležité?

Andrew Keen z CNN, který podával zprávu z Mobile World Congressna na konci února, odkazoval na „naší rostoucí závislost na našich mobilních telefonech“ v díle nesoucí název „Jak se naše mobily staly frankenštejnským netvorem“.

SecureEnvoy, britská mobilní bezpečnostní firma, odhalila rozšířený stav zvaný „nomophobia“ (no-mobile-phobia) neboli strach ze ztráty něčího mobilního telefonu. Dvě třetiny dotazovaných SecureEnvoy se velice obávali ztráty svých mobilních telefonů – oproti 53 % před čtyřmi lety – popisovány byly takové příznaky jako třes, pocení a nevolnost.

Tento podivný vývoj je nový v některých ohledech, avšak také ne tak nový. Spolu se zrychlujícím se tempem a nabízenými sliby nových technologií, se začínají objevovat pochybnosti. Přístroje jako iPhone ztělesňují tvrzení, že high-tech posilují a spojují nás. A přesto jsem stále více odcizení, více izolovaní?

Odcizení do stavu hlubokého cynismu a ztráty smyslu pro zodpovědnost či povinnost. Izolovaní ve společnosti, kde máme méně přátel a méně časté návštěvy podle sociologů. Počet těch, kteří nemají žádné přátele, se ztrojnásobil od poloviny 80. let 20. století.

Izolovaní a vykořenění v tom, co se stává stále více a více techno-kulturou, jsme svědky roztřepení sociálních vazeb, eroze a solidarity. Nelze říci, že technologie jsou jediným faktorem, avšak není to náhoda, že jejich růst jako podmínek společnosti je doprovázen stále vyšší úrovní pocitů přemoci a rozptýlenosti.

Chtěl bych jít tak daleko, abych upozornil na dnes již chronické zběsilé střelby jako na jev úzce související s technifikací našich životů. Když se lidé identifikují více s jejich přístroji, než s jejich komunitou, může se stát cokoliv. Rostoucí rozštěp sociální vazby znamená, že se může stát cokoliv, a stává se to. Žádné spojení odněkud nikam není žádným řešením pro náš extrémismus.

Střelby – ve škole, na pracovištích, v obchoďáku – zůstávají záměrně neprozkoumané, a proto tajemné. Neexistuje žádná diskuse o tom, co nám tento trend říká o společnosti. Mezitím se to zhoršuje: V nejnovější verzi, táta (nebo máma) vybije celou rodinu.

Když se realita ztrácí za obrazovkou a mizí přímá zkušenost, techno mediace dosahuje nových výšin, zatímco komunita je také na ústupu. Virtuální realita, někdo? Je smutnou skutečností, že zde jen těžko zůstal nějaká komunita; to je důvod, proč politici a vývojáři používají tento výraz tak často. Komunita v dnešní době není ani trvalá, ani tváří v tvář. Může být digitální svět skutečně nazýván domovem?

Na tak velkou část života se v současnosti díváme skrze technologické pojmy, jako na problém jak to udělat. Co se stalo s naším přirozeným spojením k Zemi a jeden k druhému, k našim instinktům jako lidí? To se nestalo přes noc. V roce 1986 průkopník počítačů J.C.R. Licklider řekl: „V budoucnu budeme schopni efektivněji komunikovat skrze stroj, než tváří v tvář.“ Rozčarování techno-sféry dosáhlo tohoto stavu tím, že neustále nahlodává komunikaci v tváří v tvář. Za jakou cenu? Nevadí vestavěné dozorčí funkce mobilních telefonů, riziko rakoviny mozku, skutečnost, že – stejně jako zbytek technologické sorty, jsou budovaný na systematické destrukci přírodního světa. Co to stálo nás lidi, a mohou existovat alternativy k fixaci na takové „úžasné“ věci?

Individuální a sociální vyloučení je vázáno s povahou masové společnosti. Jak zdravá je masová společnost, masová kultura, masová spotřeba? V nedávné době W.H. Auden došel k závěru, že „situace naší doby nás obklopuje jako matoucí zločin“. Ale je jen matoucí, pokud budeme i nadále přijímat hlavní rysy naší doby jako daností – nediskutovatelné, neproblematizované a nepolitizované.

Masivní techno-odcizení také zasahuje do rodiny. Žádné místo není osvobozeno. A toto se odehrává v kontextu rozvíjející se ekologické katastrofy, kontextu neoddělitelného od pochodu technologie. Od roku 1980 globální oteplování odpovídalo rostoucí úrovni industrializace. Moderní technologické systémy – na rozdíl od nástrojů – by nemohly existovat bez průmyslu.

iPhone a všechno ostatní jsou součástí tohoto celku. Řešení se týkají výslechu všech prvků. Techno budoucnost není budoucnost.

Poznámka:

John Zerzan je anarcho-primitivistický filozof, autor několika knih a je jedním z nejzajímavějších a významných současných myslitelů (přinejmenším v USA). Jako u všeho jiného v životě, abyste si plně vážili Zerzanova přínosu k epistemologii či filozofii civilizace, je potřebné číst jeho práce a slyšet jeho konference. Jeho přínos je ještě působivější v ohledech na procesy západní institucionalizace myšlení a komodifikace znalostí– totalitní kontext, jež netoleruje žádný problém (filozoficky nebo jinak), který by ohrožoval „západní způsob života“.

„Západní způsob života“ není ničím novým. Objevuje se s kolonizací a vyhlazování domorodých kultur a života v Americe. Již v 17. století si američtí spisovatele a politici ospravedlňovali zabíjení a vyhnanství původních lidských a nelidských populací vírou ve své „nezanedbatelné“ právo na „život, svobodu a hledání bohatství„ na úkor nucených prací a životů jiných lidí, svobody – postoj plně odhalil otroctví, feudalismus a nyní málo placenou práci, nucenou námezdní práci v pravděpodobné „post“ průmyslové ekonomice. Zerzan se vrací ke kořenům této logiky kulturního sytému a praxe domestikace a zemědělství, tj. Civilizace, jejíž motor byl uveden do pohybu abstrakcí (jazykem) a symbolickým myšlením.

Zerzanovo webové stránky najdete na http://www.johnzerzan.net/.