Když jsem se ptal jedné ženy na bolest při voskování nohou, odpověděla: „To není tak zlé, jako dostat namláceno Vaším otcem každý den“. Odhaduje se, že 95 procentům amerických rodin může být diagnostikována nějaká dysfunkce. Proč je násilí, deprese a sexuální zneužívání na denním pořádku v naší společnosti? Více a více tu máme dělníky a studenty, kteří se vzájemně zabíjejí v beznadějném vzteku. Televize zaplňuje naše hlavy násilím a sexuálním dramatem. Sebevraždy, ADHD, Prozac, anorexie, holoseče, úzkosti, Ritalin, jatka, Zoloft,… Ženy se cítí nejistě a jsou posedlé krásou. Muži usilují o moc a ohánějí se násilím. Války, vraždy, znásilnění… Tohle je nemoc! Náš vpád do technologií a konzumní kultury ještě přidává palivo do ohně. Ale budeme stát v pekle tak dlouho, dokud již neuvidíme plameny, prostě jen spalujeme naše mysli a těla. Jsme nemocní! Je to tak nezdravé.

Tohle mi připomíná velice ironický a smutný příběh, jenž svým způsobem ztělesňuje stav člověka v civilizovaném životě. Skupina vědců/vivisektorů studovala trauma a materiální vztahy u opic. Vivisektoři provedli četné pokusy na opičích děti. Dítě bylo sebráno matce při narození a bylo umístěno do klece s umělou „matkou“ vyrobenou z různých materiálů vyrobenými lidmi. V nepřítomnosti její skutečné matky se dítě tisklo k umělé matce z instinktu pro bezpečí a pohodlí. Když se dítě tisklo k umělé matce, vivisektoři stiskli tlačítko a z falešně matky vyjely bodce nebo byl skrze ni puštěn elektrický proud. Přirozenou reakcí dítěte na tuto bolest je, držet se pevněji za stupňující se bolesti. Opice byla vystavena tomuto zacházení po celou dobu svého dospívání, a když dosáhla dospělosti, byla oplodněna pro znázornění její reakcí jako matky. Tento pokus byl proveden na stovkách opicích a všechny vykazovaly podobné reakce. Některé opice prostě opustily své děti a ignorovaly je, avšak většina z nich reagovala násilně, zuby rozdrtily jejich lebku, rozedřely jejich hlavy o zem, nebo je rozbily o zeď, což obvykle vedlo k smrti. Tohle je výsledkem traumatu, nemoci. V reakci u dítěte se tisknutím k bodcům z umělé matky vyvíjí neurózy a násilí. Ironickou částí tohoto příběhu je, že vivisektoři, kteří studovali důsledky traumatu, a jak se předávají z generace na generaci, včetně zabití svého vlastního dítěte matkou, jsou sami neurotičtí, bezcitní, sadističtí a brutální z traumatu domestikace.

Jak by zdravé lidské bytosti dělaly něco takového jiným živým bytostem bez toho, aby o tom přemýšlely? Když přemýšlím o našem světě, lidským údělu a o nemoci, jež ovládá náš život, je mi tak smutno. Trauma z našich životů přechází z generaci na generaci v podobě zneužívání a zanedbávání dětí, domácího násilí, sexuální dysfunkce a násilí, depresí, nenávisti, hněvu, sebevražd, zoufalství a beznaděje. Mírně řečeno naše nezdravé způsoby také ničí Zemi v podobě vykácených lesů, zdevastovaných hor, pustých krajin, otráveného nebe a oceánů, a masového vymírání druhů.

Domestikace je proces, který vytváří bariéry a hranice na věci, které nejsou určující jako takové. Když jsme uprchli z přirozeného života s nástupem zemědělství někdy před 10 000 lety, stali jsme se odděleni od zbytku světa, odděleni od našich kořenů, uzavřeni ve stále rozvíjející se kultuře nemoci zvěčňující trauma z naší ztráty přirozeného života. Civilizace je dysfunkce. Domestikace je traumatizující pro nás všechny. Nejen, že se potýkáme s traumatem předchozích generací, ale jsme stále více a více odsouváni od skutečného života, od skutečných vzájemných vztahů a vztahů s naším přirozeným životním prostředím. Musíme se léčit. Musíme se vrátit k dobrému zdraví. Především si musíme přiznat problémy, než je přijmout proto, čím jsou, a pak pracovat prostřednictvím jich na cestě vpřed pro zdravé vzájemné vztahy a k Zemi.

Neuróza je onemocnění, které postihuje nás všechny na odlišné úrovni. Je ignorována a není uznána proto, že je nedílnou součástí civilizace, i když přesahuje epidemii. Vychází z nás z toho „nic“, které leží v samém jádru naší existence, a z každé jednotlivé traumatické zkušenosti, jíž jsme prošli a každého traumatu, které je předáváno generacemi. Budujeme ho. Sigmund Freud předpokládal, že úplnost civilizace by znamenala všeobecné neurotické neštěstí. V mysli se zobrazuje hororový film, v němž jsou všichni zombie, živí mrtví, nemocní a umírající bytosti, kteří neznají své vlastní nemoci. Neumím si představit můj vlastní neurotický vývoj.

Někdy jsem skutečně v depresi a cítím to jako jinou fyzickou nemoc, jež se vkrádá do mého těla. Není slov, které by to popsaly. Je toho součástí vztek, zoufalství, násilí je toho pouhá ventilace. Sebevražda a masochismus ovládá mé myšlení, když se takto cítím. Tohle vše jsou věci, které jsou v naší společnosti tabu: nemluví se o tom, není to vůbec rozpoznáno. Jsem unavený, že tu není žádný dialog na tohle téma. Naše duševní zdraví je tím, čím jsme, a jak fungujeme. Co pro nás může být důležitější? Existuje tak mnoho aspektů neuróz. Postihují nás všechny na odlišných úrovních. Sběrači-lovci nemají neurotické chování. Rád bych věděl, jaké to je. Jen si přestavuji, co to znamená být skutečně spokojen. Tohle onemocnění spolu snad se všemi nemocemi, které známe, přicházejí s civilizací. Nebo je možná lepší říkat, že jsou vedlejšími účinky Nemoci: pouhé symptomy velkého moru, civilizace samotné.