Řešení globální ekologické krize, které dnes čelíme, závisí mnohem méně na šíření nových informací, než na znovuobjevení starých myšlenek v povědomí. Primitivní myšlenky či kmenové myšlení, příbuzenství, solidarita, komunita, přímá demokracie, diverzita, harmonie s přírodou poskytují rámec nebo základ jakékoliv racionální či zdravé společnosti. Dnes jsou tyto původní myšlenky, dary z rodového dědictví blokovány od vstupu do vědomí. Drtivá většina moderních lidí nevidí základní pravdy, jež naši dávní předkové věděli a věděli, že musí vědět o životě v rovnováze přírody.

Jsme ztraceni v nekonečných politických debatách, vědeckém výzkumu a kompromisech, neboť to, co je samozřejmé primitivní mysli, bylo zapomenuto.Po stovky tisíc let, již od počátku civilizace asi před 10 000 lety, lidé žili v kmenových společnostech, které produkovaly kmenové vědomí, sadu funkčních myšlenek či vůdčích zásad týkajících se úspěšného rozmanitého soužití a zdravé planety. Invaze civilizace do jedné kmenové lokality za druhou po celém světě, byla tak rychlá a smrtící, že můžeme hovořit o traumatu civilizace. Poněvadž domorodé národy byly nepřipravené a neschopné se vypořádat s náporem civilizace, bylo kmenové vědomí odkázáno ustoupit, něco se stalo zakázané a nebezpečné. Podmanění lidé se začali bát myslet a jednat podle starých způsobů pod trestem smrti. Je zde hodně strachu, který leží u zrodu civilizace.

Ontogeneze rekapituluje fylogenezi, to říká, že vývoj jedince je zkráceným opakováním vývoje druhu. V dětství moderní člověk cestuje obrovskou vzdálenost mezi primitivní bytostí doby kamenné a odpovědným moderním občanem. Při konfrontaci s hrozivou silou civilizace, jejíž první zástupci jsou rodiče, učitelé, kněží (a později zákonodárci, policisté a šéfové) čelí dítě psychologicky stejné situaci jako jeho domorodí předci, konkrétně, přizpůsob se diktátu civilizace nebo zemři. Při prosazování civilizované morálky a vzdělání rodiči a ostatními, je bezmoctnost dětsví hrozbou ublížení na zdraví či ztráty lásky traumatickým zážitkem. Rozvíjející se človíček, se bojí vyjádřit svou vlastní kmenovou povahu. Existuje hodně strachu, který klame od začátku přeměny k civilizovanému jedincovi.

Když se dítě stane vědomé myšlenek a impulsů, jež se staví proti diktátu civilizace, on/ona zažívá úzkost, což je signál pro nebezpečí. Není to náhled a ani naléhání samotné, čeho se dítě bojí, ale především reakce na ně. Neboť dítě nemůže uniknout od těch, kteří řídí jeho život, on/ona uteče před nebezpečnými myšlenkami a pocity. Jinými slovy, dítě ustanovuje potlačování svého primitivního já. Kmenové myšlenky jsou nyní izolované, odříznuté od vědomí a neschopné řádně ovlivnit budoucí průběh událostí.

Trauma či nevyhnutelnost teroru civilizace je zodpovědné za zatemnění mysli. Vnitřní dialog v lidské mysli, který je charakteristickým znakem sebevědomí, utichl, neboť hlubinné reflexivní myšlení, což je primitivní mysl, bylo umlčeno. Moderní lidé neslyší vlastní původní hlas, a bez interakce mezi novými myšlenkami a starými myšlenkami, požadavky jednotlivců a požadavky kmene (a druhů) není hlubinné myšlení. Naopak, pokud je myšlení odříznuto ke kořenům, stává se povrchní, což zneschopňuje určit, co je skutečnými hodnoty v životě.

Průchod kmenových myšlenek od nejstarší a nejhlubší vrstvy mysli do individuálního vědomí je součástí přirozeného, normálního fungování lidské mysli. Hlubinné myšlení není výsledkem vzdělání; je to vrozené, naše přirozené právo jako Homo sapiens. Co civilizace dělá je, že naruší volný tok myšlenek v lidské mysli tím, že vypne primitivní mysl skrze traumatickou socializaci. V takové situaci, odříznutí od časem prověřených a osvědčených myšlenek prehistorie, se rozum stává jednorozměrný, a není schopen řešit problémy moderního života. Žádné množství nových informací nemůže nahradit kmenovou moudrost, jež poskytuje základ pro každý dobrý a slušný život.

Nic z toho, co zde bylo řečeno, nepopírá koncepci pokroku, avšak znamená to, že skutečný pokrok je výsledkem hlubinného mentálního dialogu, v němž jsou nové myšlenky přijímány či odmítány s referencí na velký komplex myšlenek, který byl doveden k dokonalosti a dědí se z jedné generace na další generaci po mnoho tisíciletí. Jinými slovy, skutečný pokrok navazuje na základní pravdy. Není to idealizace primitivní kultury, ale vědomě rozpoznání pevných, inteligentních výkonů. Neboť civilizace odmítá primitivní, základní pravdu, nemáme referenční rámec pro dobrý a slušný život. To, čemu říkáme pokrok v moderním světě, je bezúčelné a bezohledné řádění ztracených osob. Když je jeden ztracený, je třeba se vrátit na místo, kde se uměl orientovat, a začít znovu odtamtud.

Úsek z publikace The Machine in Our Heads od Glenna Partona, která byla publikována v Green Anarchist v létě roku 1997. Celý text publikace najdete také na http://primitivism.com/machine-heads.htm. (možná bude v budoucnu přeložený celý)