Probuzení z noční můry zoologických zahrad

Medvědice ujde sedm kroků, její drápy klikají o beton. Skloní hlavu, otočí se a jde směrem k přední části klece. Další sklonění, další otočka, další tři kroky. Když se dostane tam, kde byla, začne se vším znovu. Je to tím, co zbylo z jejího života.

Mimo klec se lidé procházejí na chodníku. Rodiče zastavují kočárky, než si uvědomí, že tu není nic k vidění. Pár teenagerů přistoupí, má walkmany a drží se za ruce; jeden pohled dovnitř je dost, a jdou pryč k jiné kleci. Medvědice stále opakuje; tři kroky, sklonění hlavy, otočka.

Bohužel většina z nás již byla v mnoha zoologických zahradách, aby se seznámila s archetypem bytosti, která byla vězněním dohnána k šílenosti: medvědice chodící v přesném obdélníku; pštros neustále klepající zobákem; sloni, kteří se rytmicky pohupují. Ale medvědice, jíž popisuji není archetyp. Je medvědicí. Je medvědicí, která, stejně jako všichni jiní medvědi, kdysi měla touhy a preference všem jí vlastní, a kým stále může být pod maskou šílenosti.

Nebo v této chvíli nemůže.

Ředitel zoo David Hancocks píše: „Zoologické zahrady se vyvinuly nezávisle na sobě ve všech kulturách po celém světě.“

Tohle prohlášení má mnoho ozvěn, ale není to tak docela pravda. Je to ekvivalent tvrzení, že se božské právo králů, karteziánská věda, pornografie, písmo, střelný prach, motorové pily, bagry, dlažba a jaderné bomby vyvinuly nezávisle na sobě ve všech kulturách po celém světě. Některé kultury vyvinuly zoologické zahrady, a některé ne. Lidské kultury tu byly po desítky tisíc let před objevením se první zoo asi před 4300 lety v sumerském městě Ur. A v době před první zoo tu existovalo tisíce kultur bez zoologických zahrad nebo jejich ekvivalentů, které lze dohledat.

Nicméně zoologické zahrady se vyvinuly v mnoha kulturách, od starověkého Sumeru po Egypt po Čínu po Mongolskou říši po Řecko a Řím, dále až k původu západní civilizace až po současnost. Ovšem tyto kultury sdílí něco, co není sdíleno domorodými kulturami, takovými jako Sanové, Tolowa, Shawnee, Aboridžínci, Kayin lidé a jiní, kteří neprovozovali nebo nevytvářeli zoo: jsou všechny „civilizované“.

Změna jediného slova dělá větu Hancockse pravdivou: „Zoologické zahrady se vyvinuly po celém světě nezávislé na sobě ve všech civilizacích po celém světě.“

Civilizace je charakterizována městy, které ničí přirozená stanoviště a vytváří prostředí nepřátelské pro přežití mnoha divokých bytostí. Podle definice města oddělují své lidské obyvatele od nelidských, sousedský kontakt s volně žijícími zvířaty je určující problém pro městské obyvatele každý den. Až do nástupu civilizace – po 95 procent naší existence – byl tento kontakt ústřední pro život všech lidí, a dodnes zůstává nedílnou součástí „necivilizovaných“.

Jestliže může být řečeno, že nás vztahy tvoří, nebo přinejmenším ovlivňují, kdo jsme, pak absence této základní každodenní vazby s divočinou, ostatními nelidskými bytostmi změní naše vnímání sebe samých, jak vnímáme svou roli ve světě, a jak zacházíme sami se sebou, ostatními lidmi, a těmi, kteří jsou stále dosud divocí.

Pokud vidíte zvíře v zoo, máte vše pod kontrolou. Můžete přijít, můžete odejít. Zvíře nemůže. Je ve vaší milosti; zvíře je pro vás vystaveno.

Ve volné přírodě existují stvoření pro své vlastní účely. Mohou přijít a mohou odejít. Takže můžete. Oba se můžete vidět vzájemně tak, jak si přejete. Jde o rovnostářské setkání.

A tohle ve světě vytváří veškerou odlišnost.

Jedním z velkých potěšení života daleko od města je poznání svých nelidských sousedů – rostlin, zvířat a jiných, kteří tam žijí. I když se občas náhodou setkáme, zjistil jsem, že jsou to obvykle zvířata, která určují, jak a kdy se mě ukáží. Například medvědi nebyli plaší, okamžité mi ukázali svůj trus a svá těla, postavili se na zadní nohy, aby dali zablácené tlapy na okna a podívali se dovnitř; nebo naskytli pohled na chlupaté zadky než rychle zmizeli, když jsem se blížil lesní cestou; nebo šel pomalu v hlubokém šeru před svítáním jako černý přízrak. I když jsem zvyklý na jejich tak neostýchavé bytí, vždy je darem, když se sami ukáží, jako to jeden udělal v poslední době, když se přede mnou vykoupal v rybníku.

Také drozdi, datli, kolibříci a tyranovci všichni se sami ukazují. Nebo spíše, jako medvěd, ukazují ty části sebe, které chtějí, aby byly viděny. Vidím často červenky, a několikrát jsem viděl kousky modrých skořápek poté, co je opustily děti, avšak nikdy jsem neviděl jejich hnízda.

Tato setkání – tato představení – se dějí za podmínek zvolenými těmi, kteří byli na této zemi dlouho předtím, než já: oni si vybírají čas, místo a dobu trvání našeho setkání. Stejně jako mí lidští sousedé a přátele, mě ukazují, co chtějí o sobě ukázat, a já jsem za to rád. Ukazovat mě více – a to platí jak pro nelidi, tak pro člověka – by bylo nehorázně neslušné. Zničilo by to jakýkoliv potenciál našeho vztahu, který by jednou mohl nastat. Bylo by to nesousedské.

Jsem si zcela vědom, že mě může zabít i mladý medvěd. Jsem si také zcela vědom toho, že lidé koexistovali s medvědy a dalšími divokými zvířaty po tisíce let. Příroda není děsivá. Není to doupě strachu a hrůzy. Pro téměř všechny lidské existence, byla domovem, a divoká zvířata byla našimi sousedy.

Více než jeden milion lidí právě teď po celém světě umírá při dopravních nehodách. V samotných Spojených státech je asi 42 tisíc dopravních nehod ročně. Přesto se nebojím aut – i když bych pravděpodobně měl. Na celém světě je každý rok zabito 2 miliony lidí přímím násilím jinými lidmi. Téměř 5 miliony lidí zemře každý rok v důsledku kouření. A kolik lidí zabijí medvědi? V celé Severní Americe jednoho každý druhý rok.

Bojíme se špatných věcí.

Jsem v zoo. Všude vidím konzole na malých stojáncích. Každá konzole má malovaný design zaměřený na děti, a každá z nich má reproduktor s tlačítkem. Když jsem stiskl tlačítko, uslyšel jsem monotonní hlas: „Všechna zvířata na vás netrpělivě čekají.“ Konec písně děti ujišťuje, že „jde o zábavu.“

Dívám se na betonové zdi, prosklené prostory, příkopy, elektrifikované ploty. Vidím výrazy ve tvářích zvířat, tak odlišné od výrazů divokých zvířat, která jsem viděl. Stěžejní pýchou zoo, a ve skutečnosti stěžejní pýchou celé této kultury, je to, že všichni tito „ostatní“ jsou tu pro nás, že nemají žádnou existenci nezávislou na nás, že ryby v oceánech čekají na nás až je chytíme, že stromy v lesích stojí připraveni na nás až je pořežeme, že zvířata v zoo jsou tu pro nás, aby nás bavila.

Může to být lichotivé věřit, že vše co tu je, je aby vám sloužilo, ovšem v reálném světě, kde existují skutečné bytosti a skutečné bytosti trpí, je to narcistické a nebezpečné předstírat, že na nikom nezáleží jen na vás.

Někdy si sním o uvěznění zastánců zoo a ošetřovatelích, kteří dostanou ochutnat svou vlastní medicínu. Chtěl bych je na měsíc zavřít a pak se jich zeptat, zda si stále chtějí dělat vtipy o přešlapování opice, kterou nazývají „Jogíní muž“. Chtěl bych se jich zeptat, zda cítí smutek, žal, odpor a stesk po domově, a zda se stále domnívají, že zvířata nepotřebují svobodu. Neposlouchal bych jejich odpovědi, protože by mi bylo jedno, kdo vyslyší jejich zážitky. Ve skutečnosti bych nevěřil, že tato ošetřovatelská zvířata – pro člověka jsou také zvířaty – by mohla smysluplně prožívat svět, což znamená, že by pohled z mé strany vedl k přesvědčení, že mě mohou říkat cokoliv. Ve skutečnosti by pohled z mé strany vedl k přesvědčení, že si tato zvířata mohou přát určité podmínky pro pokračování či změnu.

Chtěl bych tam nechat lidská zvířata, v klecích, a chtěl bych se jich po roce zeptat na tyto otázky. Během této doby by nikdy neměla mít povoleno mluvit s jiným člověkem, ale měla by dostat kartonové krabice a papírové sáčky na hraní. Myslím, že po dvanácti měsících věznění, by mi řekli, že souhlasí, že zvířata potřebují svobodu. Nicméně já bych je neposlouchal. Nevěřil bych, že by mohla mluvit. Myslím, že v době, kdy by mě již neříkala vůbec nic; by tiše chodila kolem svých klecí – jejich „stanoviště“ – sedm kroků vpřed, sklonění hlavy, otočení se doleva a zase zpět.

Je často řečeno, že jednou z hlavních pozitivních funkcí zoologických zahrad je vzdělávání. Ve výsledku běžně zoo s přesvědčivostí konstatují že, poněvadž země se stala bitevním polem se zvířaty, které prohrávají válku, zoologické zahrady jsou ve skutečnosti poslední nadějí pro obléhané volně žijící zvířata. Jen prostřednictvím plného potenciálu zoologických zahrad pro vzdělávání se lidé někdy naučí dostatečnému zájmu o volně žijící zvířata k nezničení planety. Jak autorka Vicki Crokeová říká, výzvou pro zoologické zahrady je: „aby žijícími, dýchajícími zvířaty inspirovaly k obdivování a respektu přírodního světa; aby učily, že zvířata mají místo v kosmu a osvítily spletitou a křehkou pavučinu života, která jej udržuje; aby otevřely dveře k konzervaci milionů lidí, kteří chtějí zachránit tuto planetu a neuvěřitelné bytosti, které pojímá.“

Už jste sledovali lidi v zoo? Nevidím žádný úžas v jejich tvářích. Místo toho slyším děti, kteří se smějí zvířatům – není to sladký zvuk nevinného smíchu, avšak posměšný druh smíchu, který uslyšíte ve školách: smích z neštěstí někoho jiného. Vidím rodiče a děti chichotající se tloušťce orangutana, dělající děsivé obličeje na hada, ignorující stereotyp medvěda. Křičí na hloupé opice, které vyzdvihují své nosy a zírají na ně přímě přes sklo. Děti se smějí a buší na okno.

I když přijmeme v nominální hodnotě tvrzení o vzdělávacím potenciálu zoologických zahrad, studie po studii ukazují, že zoologické zahrady nešťastně selhávají v tomto úkolu. Porovnáním doby pozorování v londýnské zoo se zjistilo, že diváci stáli před výběhem opic průměrně čtyřicet šest sekund. Těchto čtyřicet šest sekund, včetně času stráveného čtením – nebo spíše projetím – informací zveřejněných o zvířatech. Není divu, že studie ukazují, že si z toho příliš nevezmou: stále nazývají gibbony a orangutany „opicemi“, supy „káňaty“, kasuáry „pávy“, vydry „bobry“, a tak dále.

Běžná metoda pro odchyt mnoha sociálních bytostí, včetně slonů, goril a šimpanzů, byla – a v některých případech je – vraždou matek. Většina z nás o tom nikdy neslyšela; mnohem lepší je věřit, že zoologické zahrady zachraňují zvířata z volné přírody. Slyšet pravdu o tom, jak jsou zvířata odchytávána, by narušilo fantazírování, že netrpěliví oceloti a sloni „čekají“ na setkání s námi. Ošetřovatelé to vědí. Věděli to vždy. William Hornaday, ředitel bronxské zoo, v roce 1902 napsal Carlovi Hagenbeckovi, který byl považován mnohými za otce moderních zoologických zahrad a byl obchodníkem se zvířaty téměř nepochopitelného měřítka: „Měl jsem velký zájem na tom, že se ke mě dostal Váš dopis o odchytu těchto nosorožců; ale musíme si stále bezprostředně ponechat, že asi čtyřicet velkých indických nosorožců je zabito pro odchyt čtyř mláďat. Pokud by se to mělo dostat do novin, ať už tu nebo v Londýně, byly by tam publikovány věci zavrhující veškerý obchod s divokými zvířaty pro vystavování.“

Pokud jste matka, co byste dělaly pokud by se někdo pokusil vzít Vaše dítě? Pokud jsi dítě, jak by ses cítil, kdyby tě někdo zastřelil tvou matku, tak aby tě ji mohl dát ukázat? Jak byste se cítili, kdyby vás drželi v kleci?

Nejedná se o řečnické otázky. Co byste dělali? Jak byste se cítili?

Jedna z věcí, která se mi nejvíce nelíbí na západní kultuře je neprozkoumané přesvědčení, že lidé jsou lepší a zásadně oddělení od „zvířat“; že zvířata jsou zvířata, lidé nejsou zvířata; že mezi nimi stojí nepropustná stěna.

V tomto konstruktu jsou lidé inteligentní zvířata. Zvířata – čímž se míní všechna zvířata mimo člověka – nejsou, nebo v případě, že disponují nějakým druhem inteligence, je slabá, rudimentární, dostatečná jen na to, aby jim umožnila nesmyslně navigovat své nesmyslné fyzické prostředí.

Vzhledem k tomu, že lidské chování je založeno na vědomých, racionálních volbách, naše kultura tvrdí, že chování zvířat je zcela řízeno instinktem. Zvířata neplánují, nemyslí. Jsou v podstatě stroje z DNA, vnitřnosti a kožešiny, peří či šupiny.

Lidé cítí širokou škálu emocí. Zvířata prý ne. Netruchlí ze ztráty matky, svobody nebo světa. Necítí smutek. Necítí radost. Necítí ponížení

Tato kultura si myslí, že lidský život je posvátný (alespoň některý život je posvátný, nicméně životy chudých, nebílých, domorodců, stejně jako životy každého, kdo se staví proti přání mocných, jsou pouze trochu, a někdy nejsou vůbec posvátné), ale život zvířat posvátný není. Ve skutečnosti celý živý svět není posvátný.

Lidé jsou údajně jedinými nositeli významu, jedinými udavateli hodnot, jediné bytosti schopné morálního chování. Životy zvířat nemají vlastní hodnotu – ve skutečnosti vůbec žádnou hodnotu, kromě případů, kdy jim lidé přiřadili hodnotu. Tato hodnota je téměř vždy striktně utilitární. Nejčastěji je měnová, a obvykle není založena na jejich životě, avšak na ceně jejich těl. A samozřejmě zvířata jsou neschopna morálního chování.

Nakonec tato kultura stále zdůrazňuje, že vše, co je lidské, je dobré: lidé mají lidství a jsou humánní; civilizovaností jsou zdvořilí. Lidské vlastnosti mají být milovány. Vlastnosti zvířat mají být nenáviděny – či spíše nenáviděné vlastnosti jsou projektovány zvířaty. Špatní lidé jsou „zvířata“, „bestie“. Má encyklopedie uvádí synonyma pro zvíře jako: nižší, bezduchost, nemyslící, umírněné, senzualista.

Jsme odrazováni antropomorfizaci zvířat – to znamená, že bychom jim neměli připisovat lidské vlastnosti. To znamená, že musíme udělat vše, co je v našich silách k zaslepení sebesamýh k inteligenci zvířat, jejich vnímání, jejich pocitů, jejich radosti, jejich utrpení, jejich touhám. To znamená, že musíme ignorovat jejich osobitost, jejich individualitu, a jejich zcela nezávislou hodnotu na našem vlastním použití pro ně.

Co se vlastně učíme od zoologických zahrad? Učíme se, že jsme tu, a zvířata jsou tam. Učíme se, že nemají žádnou existenci nezávislou na nás. Učíme se, že náš svět je neomezený, a jejich světy jsou omezené, nucené. Učíme se, že jsme chytřejší než jsou ona, nebo, že by nás přelstila a uprchla – nebo možná, že nechtějí uprchnout, že poskytování špatného jídla a konkrétního přístřeší v kleci je pro ně důležitější než svoboda. Učíme se, že jsme silnější než ona, nebo, že bychom je nemohli omezit. Učíme se, že je přijatelné pro technologicky silné omezit méně technologicky silné. Učíme se, že každý z nás, bez ohledu na to, jak bezmocně se můžeme cítit ve své vlastním životě, je silnější než většina mocných slonů a ledních medvědů.

Učíme se, že „stanoviště“ není nedotčený les a pláně a pouště, řeky a hory a moře, ale konkrétní klece s konkrétními kameny a kmeny mrtvých stromů. Jsme učeni, že „stanoviště“ má ostré, nezaměnitelné hranice: vše uvnitř elektrifikovaného plotu je „medvědím stanovištěm“, a vše mimo plot není. Učíme se, že stanoviště nemusí ztrácet tvar a promíchat se a proudit a zpět v průběhu času.

Učíme se, že můžete vytrhnout bytost ze svého přirozeného prostředí a stále mít bytost. Vidíme lachtana v betonovém bazénu a domníváme se, že stále vidíme lachtana. Nikdy bychom neměli nechat ošetřovatele, aby vám definoval, co nebo kdo je zvíře. Lachtan je jeho stanovištěm. Je školou nahánění ryb. Je vodou. Je studeným větrem nad oceánem. Je vlnou, která naráží do skály, na níž spí, je skálou. Je nepřetržitým voláním tam a zpět mezi členy své rodiny, mluví k sobě, že se zdá, že se nikdy nezastaví. Je žralokem, který nakonec ukončí jeho život. On je všemi těmito živly. Je sítí. Je svými touhami, které se můžeme naučit jen tím, že nám je nechá ukázat, pokud chce: ne tím, že ho zavřeme do klece.

Mohli bychom a měli říci totéž o všech jiných bytostech, ať již rosomákovi, gibonovi, papouškovi či slonovi. Mám přítele, který strávil svůj život ve volné přírodě a nadšeně mi jednou ohlásil, že viděl rosomáka. Mohl jsem odpověď: „To je toho. Viděl jsem jich spoustu v zoologických zahradách. Vypadají jako lasice.“ Nicméně já jsem nikdy neviděl rosomáka v divočině, což znamená, že jsem nikdy neviděl rosomáka.

Zoologické nás učí, že zvířata jsou maso a kosti v pytlích kůže. Můžete rosomáka umístit do menších a menších klecí, dokud nebudete mít klec přesné velikosti rosomáka, a stále byste, podle toho, co implicitně učí zoologické, měli rosomáka.

Zoologické zahrady nás učí, že zvířata jsou jako části stroje: oddělitelné, vyměnitelné, zaměnitelné. Učí nás, že neexistuje žádná síť života, které můžete vzít jednu část a dát ji do bedny a stále mít tuto část. Ale tohle vše je špatně. Co to je rosomák? Kdo je to rosomák? Jaký život má skutečně rád?

Zoologické zahrady nás implicitně učí, že zvířata potřebují být ovládána, že nemohou bez nás přežít. Jsou naši rodinní příslušníci; ne naši učitelé, naši sousedé, naši zdokonalovatelé, naši rovnocenní, naši přátelé, naši bohové. Jsou naše. Musíme se chytit mezidruhové verze břemena bílého muže a z dobroty našich srdcí, shovívavě ovládat jejich životy. Musíme „je zachránit z volné přírody“.

Je tu skutečná lekce, jíž učí zoologické zahrady, ubikvitérní lekce, nevyhnutelná lekce, pokrývající lekce, a skutečně jen lekce, na čem záleží: tato obrovská propast odděluje lidi a všechna ostatní zvířata. Je širší než nejširší příkop, silnější než nejsilnější mříže, jistější než většina smrtících elektrických plotů. Jsme tu. Ona jsou tam. Jsme vyjímeční. Jsme oddělení.

Záminka, že lidé jsou lepší než nelidé je zcela neobhajitelná. Neviděl jsem přesvědčivý důkaz, že lidé jsou obzvláště „inteligentnější“ než nějaký jiný tvor.

Měl jsem dlouhé a plodné vztahy s mnoha nelidskými zvířaty, jak domestikovanými a divokými, a liboval jsem si pugétu radikálně různých inteligencí – různé formy není jiná „kvantita“ – které se ke mně dostaly, každá v jeho nebo jejím vlastním čase, jeho nebo její cestou.

Stejně tak jsem neviděl žádný důkaz, že zvířata neplánují, nepamatují si, nehádají se, nezávidí, nemají společenství, netruchlí, necítí radost, nehrají hry, nedělají si legraci, nemají problémy, nemají zábavu, nemají morálku, nemají pocity či si nemyslí tolik věcí, které jsou tak arogantně považovány za lidské vlastnosti. Skutečně jsem viděl všechny tyto „lidské“ vlastnosti u nelidských zvířat.

Příklad: Pozdě v noci mě jeden z mých psů vzbudil svým štěkáním. Vstal jsem a podíval se ven. Byl krasný úplněk. Požádal jsem ho, aby ztichl. On zasténal a lehl si. Šel jsem do postele. On začal štěkat znovu. Vstal jsem znovu a požádal ho, aby byl zticha. Zasténal, chodil v kruzích a ulehl znovu. Šel jsem do postele. On začal štěkat. Vstal jsem a zakřičel na něj, aby ztichl. On byl zticha. Následující den ráno byl pryč. Později v ten den jsem šel do domu mé mámy. On byl tam. Nepodíval by se na mě. Normálně chodí všude se mnou, ale když jsme přišli domů, protestoval. To bylo až do dne, kdy se na mě podíval, a dokonce pak to bylo jen po několika omluvách a spoustě pamlskách. Pomalu se zdálo, že mě opustil.

Moje odmítnutí zůstat se svým psem v noci nemělo opodstatnění; Neměl jsem brzy ráno schůzku, a byl to krásný večer. Nechápu, jak mi psaní na klávesnici počítače dělá chytřejším v tomto případě, než je pes, který alespoň má smysl hrát si v měsíčním světle.

Člověk navštěvuje zoologické zahrady, neboť potřebujeme kontakt s divokými zvířaty. Potřebujeme zvířata, aby nám připomněla obrovské složitosti života, aby nám připomněla, že svět nebyl stvořen jen pro nás, aby nám připomněla, že nejsme středem vesmíru. Potřebujeme, aby nás učila, jak žít.

Děti potřebují kontakt ještě více než dospělí. Není náhodou, že většina návštěv zoo jsou na popud dětí, ani to, že děti mají zájem o anatomické vlastnosti a názvy zvířat. Děti chtějí – potřebují – jít do zoologických zahrad, protože chápou ve svých tělech potřebu kontaktu s divokými zvířaty. Chápou, nicméně samozřejmě, že nemohou vyjádřit, že se nedaří vstoupit do těchto vztahů s ostatními nelidskými bytostmi je vede hlavně a často k nevratným krokům do klamu, který vyvolává echo komoru vnímání člověka jako středu. Pokud jak řekl ekolog Paul Shepard: „…příroda je hmotný základ dítěte, na němž bude předvídat symbolické významy“, a pokud dítě nezažije přírodu, pak dítě – a později dospělý – bude mít zvrácený smysl významu.

Avšak dítě, které chodí do zoo nevídá skutečné zvířata. Jako každá jiná podívaná, stejně jako jakákoliv jiná forma pornografie, zoo nikdy skutečně neuspokojí, nikdy skutečně nedodá, co slibuje. Zoologické zahrady, jako pornografie, nabízejí povrchní vztahy založené na hierarchii, dominanci a podřízenosti. Závisí na detašovaném konzumeristovi ochotným sledovat jiné, které mohou nebo nemusí souhlasit s tím, že jsou předmětem této podívané.

Zamyslete se nad pornografickými obrázky. I v případě, kdy jsou ženy placeny a ochotně pózují pro pornografii, nedávají mi svolení, abych jejich těla – či spíše obrazy jejich těl – viděl právě tu a právě teď. Pokud mám fotografii, mám ji navždy, i když následně žena odstoupí od svého souhlasu. Tohle je opakem vztahu, kde se mě žena může prezentovat sama teď, a teď a teď, a to vždy podle ní a mě a našeho uvážení. Co ve vztahu je moment po mementu darem, se stává v pornografii mým majetkem, s nímž si dělám, co chci.

A tak je to se zoologickými zahrady. Zoologické zahrady jsou velice reálné, nezbytné, kreativní, života důležité – a ze všeho nejvíce – relační tohou a zvráceností, perverzí. Pornografie má tvůrčí relační potřebu sexuálního styku s ochotným partnerem – a tato intimita může zahrnovat – a zjednodušuje jej na vztah pozorovatel a sledovaná. Zoologické zahrady vytvářejí potřebu účasti ve vztazích s divokými, ostatními nelidskými bytostmi a zjednodušuje ji dokud se náš „přírodní zážitek“ sestává ze strávených pár chvil pohledem na medvědy a šimpanze v betonových klecích – nebo jednoduše chůze okolo.

Věznění zvířat v zoologických zahradách je tak vstupem do vztahů s nimi jako ve volné přírodě, jako je znásilnění milováním se. To vyžaduje v každém případě donucení; omezení svobody oběti; a vyplývá to z manifestu a posiluje sebevnímání pachatele na právo mít úplný přístup k oběti. V každém případě to ničí schopnosti jak oběti, tak pachatele vstoupit do budoucích intimních vztahů. Založením na dominanci a podřízenosti se uzavírá jakákoliv možnost pro skutečné a ochotné pochopení druhého.

Skutečný vztah je tancem mezi ochotnými účastníky, kteří poskytují, co chtějí, jak chtějí, kdy chtějí. Je inspirující pro současnou a budoucí intimitu, přítomné a budoucí chápání jiných a sebe. Vyživuje všechny zúčastněné. Tohle z nás dělá více to, čím jsme.

V mých spisech často neprezentuji dosažitelné řešení problémů, jímž čelíme, jelikož z velké části jsou tyto problémy příznaky a endemicky hlubší psychologické a percepční poruchy, to znamená, že „vyřešit“ problémy technicky bez oslovení těchto základních chyb prostě způsobí, aby patologie byla prezentována jiným způsobem.

Znamená to, že si myslím, že vidím jednoduché řešení problému s dětmi, kteří potřebují kontakt s volně žijícími zvířaty, přičemž zoologické zahrady poskytují pouze parodii tohoto kontaktu. Řešením je nechat Vaše dítě prozkoumávat přírodu. Nemluvím o tom se dostat do auta a pověsit ruce ven s ostatními turisty na Yosemite, jakožto účinnou zámněnu vaší městské dopravní zácpy za jednu přírodní projížďku. Projížďka přírodou není vše, co se liší od bytí uprostřed čtyř stran filmových pláten za spěchající vizualizace cesty k vašemu potěšení. Houpající se auto a některé osvěžovače vonící po borovici z klimatizace a simulace bude více či méně kompletní: můžete si dokonce myslet, že tam jste.

Turistika není o mnoho lepší. Bez ohledu na to, jak velkolepý Yosemite a Yellowstone a Grand Canyon jsou, stále jsou to atrakce, pokud tam nežijete. Pokud je nenazýváte vaším domovem. Dokud vám to neříká, že je to váš domov.

Mluvím o zdržování se doma.

I když jsem cestoval jako dítě, získal jsem svou lásku k přírodě; naučil jsem se názvům, rozdělování a uvažování; a když na to přijde, zjistil jsem hlavně kdo jsem z okna a dvorku mého domova, a dále na louce, a dále ze zavlažovacího příkopu. Mí učitelé byli trávy, mravenci a kobylky na louce; hadi a raci v zavlažovacím příkopu. Lekce a setkání nebyly vždy tak mimořádné. A tohle je přesně tím bodem: byli jsme jen sousedé. Naučil jsem se mnohem více od ropuch a mloků doma, než na všech dovolených, všech tůrách, při všem s batohem na zádech, na čtyřkolce – a ano ze všech návštěv muzeí historie přírody a zoologických zahradách.

Poněkud nedůvěryhodně slyším váš hlas se ptát: „Prostě jít ven? To je nuda.“

Dobrá, odpověděl jsem. Nuda může být dobrý stav; znamená to prostě, že jste ještě neobjevili to, co chcete dělat. Jako taková nuda může být důležitý přípravný krok k novému porozumění či akci, tak dlouho dokud máte odvahu a trpělivost nevyskakovat příliš brzo. Pokud se nudíte a nemáte rádi vzrušení, dost brzy začnete něco dělat. Nebo možná něco, nebo někoho najdete. Ve skutečnosti si nemyslím, že je moc říct, že nuda a svoboda se často rovná tvořivost.

Nuda nám také může pomoci zpomalit. Jsme tak navyklí – ze zoologických zahrad, z programů o přírodě, z televize, a ještě obecněji z rychlosti této kultury – na události, které se staly na povel. Poslal jsem email a očekávám, že dorazí do Bangkoku o několik vteřin déle. Obrátím se k televizi a mohu vidět film v jediném okamžiku. Ale hadi a pavouci se pohybují ve svém vlastním čase, pomalejším čase. Pokud uvidíte pavouka na programu o přírodě, s největší pravděpodobností bude zabíjet něco – nebo spíše někoho – v okamžiku vysílání. Avšak právě teď jsem se díval na pavouky na mé zdi, a oni celé hodiny seděli, někdy i dny. Často přemýšlím, co prožívají. Pravděpodobně se to nikdy nedozvím. Určitě to nebudu vědět, dokud se mnou nebudou komunikovat. A i kdyby to udělali, nebudu je vnímat, pokud nebudu dávat pozor, a dokud se nenaučím alespoň trochu jejich řeč. A tohle je opět přesně tím bodem.

Také kolibříci a vírníci se pohybují v jiném čase; jsou pořád v pohybu, něco dělají. Vždy se zdají, že nedýchají, nebo možná je to jen tím, že dívat se na ně, je pro mě dech beroucí. A co kolibříčí představení, když se povznáší nad mou hlavou, cvrlikají? Jak jsou vírníci kouzelní, když tančí? Je to stejná odpověď jako u pavouků, a stejně zásadní bod.

Jako dítě jsem poznal, že nuda je jakkoliv bezvýznamná. Jednou jako dítě jsem přišel z louky za stěžování si mé mámě, že jsem se nudil. Řekla: „Dobře. Proč neumyješ špinavé nádobí v dřezu? Poté je potřeba vyplít zahradu, a poté…“ Fungovalo to. Nikdy jsem si nestěžoval na nudu.

Teď slyším znovu váš hlas. Tentokrát říká: „To je velmi dobré pro Vás pane Mr. Hayseed Country Boy, ale co ti z nás, kteří žijí ve městech?“

Přemýšlel jsem o této otázce zatímco jsem seděl na trávě mezi Highway 101 a parkovištěm McDonalda. Jedinou zajímavou věcí, jíž jsem jako první viděl bylo zakroužkované A (jako anarchie) na betonové zdi. Ale brzy poté jsem si všiml malinkého červeného květu na krátkém a štíhlém zeleném stonku a výhonků jiných rostlin, které se připravují na jaro příštího roku. Ačkoliv žádných zvířat. Pak najednou vylezl čmelák z pod trávy, zamířil pod a nad výhonky k okraji trávníku, vzlétl, zakroužil dvakrát nebo třikrát nad trávníkem, a vzlétl nad McDonald. Ne, nic uvnitř nekliklo, a já poté byl schopen vidět a slyšet zvířata všude kolem: pavouky schloulené v trávě; havrany překrákající zvuky kamionů na dálnici; vrabce skákající pod auty.

„Ale“, slyším vás znovu, „čméláci a vrabci jsou nudní. Mé dítě chce zajímavá zvířata.“
Nejsem si jistý, jak je sledování medvěda, který přešlapuje na betonu více vzrušující, než vidět divoká zvířata létat, skákat, plazit se, dělat, co divoká zvířata dělají. Proč jsou zvířata doma méně vhodná? Je to proto, že ti ostatní jsou tak zdaleka? Je to proto, že ta místní zvířata nejsou v klecích, a proto nejsou pod naší kontrolou?

Zdá se docela jasně, že pokud chcete, aby vaše děti viděly větší zvířata, pak budete muset žít takovým způsobem, že ty větší zvířata chtějí žít ve vašem okolí. Musíte pracovat na tom, aby se jim dostalo stanoviště. Musíte pracovat sami na tom, aby byla jejich přítomnost hodná.

Ale i když Vy a Vaše dítě obnovíte stanoviště na uvítanou zvířat doma, nemusíte je vždy vidět, jak budete chtít. Jako dítě jsem sedával u mnoha děr, hadi ochotně vylézali, takže jsem je letmo viděl, ale jen zřídka mě potěšili. Rád bych je viděl až později, při chůzi či čtení či sledování někoho jiného. Nakonec jsem se naučil, že to není hezké se dívat na někoho, kdo nechce, aby se něj dívalo.

A kdo by mohl obviňovat zvířata z toho, že se schovávají? Většina opic s oblečením je v tomto bodě ošetřována těmi, kteří nejsou tak bídní Homo supremus maximus. Kdybych nebyl opice s oblečením, také bych se schovával. Ovšem mohu zaručit z mé vlastní zkušenosti, že pokud sedíte dostatečně vytrvale a zeptáte se dostatečně dobře a dost tvrdě pracujete na tom, aby se dělalo to, co je v nejlepší zájmu těchto ostatních, uvidíte známky jejich existence. Mohlo by to být duchaplné jako olše hluboko v lese, která je okousávána na čtyřicet pět stupňů horským bobrem; nebo to může být zjevné jako liščí trus zabalený v listech, nebo peří a zobák červenky, které po sobě zanechal jestřáb. Nebo by to mohl být nezaměnitelný, stejně jako velký, chlupatý medvědí zadek rozpínající se proti vašim posuvným proskleným dveřím.

Důležitou věcí je se podívat, kde žijete. Ne, je to žít, kde žijete. Přestaňte hledat ve světě – včetně „světa ve škatulích“ v podání zoo – některé nové skvělé zážitky s exotickými zvířaty, které nějak změní váš život navždy, nebo možná jen budou dostatečnou podívanou, aby odvrátily na chvíli nudu. Důležité je přestat nerespektovat bytosti, s nimiž sdílíte domov, přestat je ignorovat, přestat je soudit jako nezajímavé proto, že nejsou exotické.

Před lety jsem slyšel příběh indiánského duchovního vůdce, který byl v kruhu s mnoha environmentalisty, kteří bubnovali a zpívali. Jeden z environmentalistů se modlil: „Prosím zachraňte sovy, vydry říčné, sokoly stěhovavý.“ Domorodý Američan vstal a zeptal se: „Co děláš příteli?“

„Modlím se za zvířata“, odpověděl environmentalista.

„Nemodli se za zvířata. Modli se ke zvířatům.“ Domorodý Američan se odmlčel, pak pokračoval: „Jste tak arogantní. Myslíte si, že jste důležitější než jsou, že? Nemodlete se za sekvoje. Modlete se za to, že můžete stát tak odvážně jako sekvoje. Zeptejte se sekvoje, co chce.“

Jak se píše v Bibli: „Zeptejte se a dostanete“.

Zeptejte se pandy, co chtějí. Řeknou Vám to. Otázkou je: Jste ochoten to udělat?

Dám si pauzu od psaní, jdu k rybníku, a všímám si něčeho jiného. Ztuhnu, dívám se kolem sebe. Pak ji zahlédnu, velká modrá volavka stojí na malém návrší na protější straně. Její hlava je vztyčena, a její hrudník vysunut směrem k slunci. Její křídla jsou napůl rozpjatá, a ona stojí, vyhřívá se. Dívám se jen chvíli, pak jdu pomalu pryč, nechci ji vylekat.

Usmála se a zeptala se tiše: „Kdo jste? Co chcete?“

V tuto chvíli medvěd grizzly stále obchází obdélníky v kleci zoo. Slon se stále pohupuje po nekonečné hodiny připoután k betonové podlaze. Vlk stále chodí uvnitř elektrifikované ohrady. Žirafa stále stojí ve výloze příliš malé, aby mohla běhat.

Možná, že některá tato zvířata si stálé vzpomínají, jaké je to nebýt vězněm. Možná, že některá zvířata, která se narodila v zoologických zahradách, nemají bezprostřední znalosti o tom, co je to žít volně, žít v rodině, společenství, v krajině. Možná, že to vědí jen z toho, co jim řekli jejich rodiče, těch, kteří to vědí jen z toho, co jim řekli jejich rodiče, těch, kteří to vědí z matných vzpomínek, než byli zabiti jejich rodiče. Nebo možná, že – tak jako mnoho z nás – zapomněla. Možná, že se pro ně, tak jako pro mnohé z nás, tato noční můra stala jedinou realitou, jíž znají.

Mají výmluvu, že jsou doslova uvězněna. My ne. Můžeme odejít z naší zoo, našeho vlastního mýtu vnímání sebe samých jako oddělených od zvířat, a nadřazenosti vůči ostatním zvířatům, z této noční můry, do níž jsme vtáhli všechny tyto ostatní. Pokud tento strašlivý sen bude mít nějaký konec nebo smrt – pro jeho jednotlivé oběti a tuto planetu – záleží na našem probuzení.

Píšu tato slova, a pak se podívat mimo obrazovku počítače z okna do slunečního světla. Vítr tu není. Dokonce i jasně zelené špičky obrovské sekvoje se nehýbají. Je to krásné. A pak ho zahlédnu: stín ve tvaru volavky, který se pohybuje přes jasně zelené sekvoje. Stín je tam jen na chvilku, a pak je pryč.

Poznámka: Tato esej je přeložena z knihy Thought to Exist in the Wild: Awakening from the Nightmare of Zoos (Pomyšlení na existenci v divočině: Probuzení z noční můry zoologických zahrad), kterou napsal Derrick Jensen.